Měl to být den, kdy se svět zastaví radostí. Místo toho se 15. srpen 2025 zapsal do našich srdcí jako den, kdy se čas zastavil úzkostí. Moje těhotenství bylo od prvního screeningu provázeno stínem nejistoty kvůli pozitivním protilátkám v krvi. I přes pravidelné kontroly v rizikové poradně se v gestačním týdnu 36+6 potvrdil scénář, kterého se každý rodič děsí – těžká anémie plodu.
Hrozivé ticho na operačním sále
Následoval akutní císařský řez. Vzpomínám si na to zvláštní, těžké napětí, které naplnilo celý sál. Když Lukáška vyjmuli, místností se nerozlétl pláč. Nastalo ticho. To ticho, které vás vteřinu po vteřině drtí, zatímco lékaři beze slova pracují. Lukáškovo tělo bylo tak oslabené, že jeho krev prostě neměla sílu rozvádět kyslík. První Apgar skóre bylo pouhé 3 – kritický stav, hranice mezi životem a něčím, co si nikdo nechce připustit. Lukášek se narodil s váhou 2760 gramů a měřil 49 cm.
V té tmě jsme ale měli obrovské štěstí. Na dětském oddělení v Teplicích ten den sloužila dětská lékařka MUDr. Golovachová, která patří do týmu mostecké nemocnice, a její zkušenosti s podobnými pacienty byly rozhodující. Její bezprostřední zásah v prvních vteřinách po porodu sehrál klíčovou roli. Díky její profesionalitě a klidu se podařilo Lukáška stabilizovat a jeho skóre se začalo pomalu zvedat. Vybojovala pro něj čas.
Rozděleni, a přesto spolu
Zatímco syna okamžitě převážela sanitka do perinatologického centra v Mostě, já zůstala na JIP v Teplicích. Byla to nejtěžší noc našeho života – paralyzující frustrace z toho, že u něj nemohu být. Můj muž se stal spojkou mezi dvěma světy. Byl u všeho důležitého v Mostě, kde se Lukáška ujala MUDr. Bunešová.
Syn se narodil s hladinou hemoglobinu pouhých 56 g/l (běžné hodnoty při narození jsou 140–200 g/l) a se silnou žloutenkou – jeho vlastní tělo kvůli protilátkám napadalo červené krvinky.
Hodinu po narození dostal první krevní transfuzi. Druhý den si mostecká nemocnice doslova vybojovala můj převoz, aby rodina mohla být spolu. Ten moment, kdy jsem ho konečně uviděla, byl směsí úlevy a strachu z toho, co přijde.
Cesta k uzdravení: Když intuice velí „jednej“
Následoval kolotoč odběrů, fototerapie v inkubátoru a další transfuze. Domů nás propustili 11. září, ale klid byl jen zdánlivý. Na začátku října jsem cítila, že je něco špatně. Lukášek začal blednout, byl unavený. Naše pediatrička zrovna odjížděla na dovolenou a chtěla nás vidět až po ní, ale rodičovská intuice křičela, že nemůžeme čekat ani den.
Obrátili jsme se přímo na paní primářku MUDr. Váchovou. Ta neváhala, Lukáškovi okamžitě nabrala krev a výsledky potvrdily mé nejhorší 
obavy – hodnoty krvinek prudce klesaly. Dne 19. října jsme jeli na příjem kvůli čtvrté krevní transfuzi. Od té doby nad Lukáškem držel ochrannou ruku MUDr. Josef Průdek, který se o nás v nemocnici staral s neuvěřitelnou pečlivostí. Jeho pravidelné kontroly a lidský přístup byly tím, co nás drželo nad vodou.
Vítězství
Dne 5. ledna 2026 jsme se konečně dočkali věty, na kterou jsme čekali nekonečných pět měsíců:
„Lukášek je zdravé miminko.“
Náš příběh není jen o diagnózách a transfuzích. Je o tom, jak důležité je věřit své intuici a jak moc záleží na lidech, kteří svou práci dělají srdcem. Chceme poděkovat celému týmu mostecké neonatologie a jmenovitě těmto čtyřem lékařům. Bez jejich odvahy a odbornosti by Lukášek svůj boj nevyhrál. Dnes se na nás usmívá a my víme, že každá slza a každá probdělá noc stály za to.
Děkujeme
Aneta
Napsat komentář