Náš příběh začal tiše a klidně. Šlo o mé třetí těhotenství a na rozdíl od těch předchozích probíhalo naprosto bez komplikací. Moji dva starší synové se narodili donošení a zdraví. Od začátku mě provázel jen vyšší krevní tlak, který se dařilo léky dobře kompenzovat. Všechny kontroly byly v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, že by se náš příběh měl vydat jiným směrem.
Ve 28. týdnu se ale na kontrole objevilo něco nečekaného. V děloze se tvořila nálevka a Lucinka výrazně naléhala na čípek, který však zůstal zavřený. Dostala jsem léky na udržení těhotenství a odcházela domů s nadějí, že se vše uklidní.
O týden později ráno jsem ucítila vlhko – mohla to být plodová voda. Ultrazvuk v nemocnici byl v pořádku, odtok nepotvrdili, ale doporučili okamžitě přijet, pokud by se situace opakovala.
Ještě tu noc se vše změnilo. Když jsem vstala na toaletu, praskla plodová voda – ne najednou, ne hodně, ale jasně. Šla jsem se převléct a vzbudit manžela. V nemocnici odtok potvrdili a začali hledat specializované pracoviště, protože v Liberci se miminko v tomto týdnu ještě nerodí. Byla jsem přesně ve 29+1 tt.
V Ústí nad Labem mě hned po příjezdu vyšetřili. Plodové vody bylo zatím dost a Lucinka byla v pořádku. Zůstala jsem na porodních sálech pro případ, že by se cokoli změnilo. Už v Liberci jsem dostala antibiotika kvůli riziku infekce a kortikoidy na dozrání plic pro případ předčasného porodu. V Ústí mě uklidňovali, že miminko může být i několik týdnů bez plodové vody. Každé tři hodiny mi měřili tlak a kontrolovali ozvy srdíčka Lucinky.
Během pobytu za mnou přišly lékařky z neonatologie a já se mohla ptát na cokoli, co mě napadlo.
Domluvili jsme se, že Lucince nebudou preventivně podávat kyslík, jak se to u nedonošených dětí běžně dělá, ale dostane pouze tzv. „brýlky“ do nosu. Samozřejmě pokud by kyslík potřebovala, okamžitě by zasáhli a podali jí ho. Byli jsme tímto zapojeni do studie, která ukazuje, že miminka, kterým se preventivně kyslík nepodá, mohou mít lepší poporodní adaptaci.
Čas jsem si krátila čtením Nedoklubka. 📖 Často jsem myslela na své starší syny, kteří zůstali doma. I když už jsou velcí, velmi mi chyběli. Najednou bylo všechno na manželovi, který se musel postarat o vše sám. Představovala jsem si, jak doma vaří, uklízí a snaží se všechno zvládnout, zatímco já tu s malou čekám, co bude dál. Jemu i naší blízké rodině velmi vděčím za veškerou péči o naše kluky. Jsou úžasní.
Ve čtvrtek brzy ráno nastal zlom. Malé se už nedařilo natočit ozvy, i když se občas hýbala. Lékař udělal rychlý ultrazvuk a okamžitě rozhodl o akutním císařském řezu. Lucinka měla hypoxii, plodová voda už byla pryč a odhad váhy byl 1280 g.
Kluky jsem rodila spontánně, a tak byl císařský řez pro mě něčím naprosto nepředstavitelným a neznámým.
Všechno se odehrálo strašně rychle. Sestra mi pomáhala svléknout se a během několika minut jsem byla na porodním sále. Sevřel mě 
obrovský strach a tělo mě neposlouchalo. 😰 Stihla jsem jen napsat manželovi, že Lucinka bude za chvíli na světě a ať přijede. Zatímco já se ponořila do ticha, všechno kolem se točilo jen kolem ní.
Když jsem se probudila, necítila jsem nic. Ani jsem se neptala na Lucinku. Možná jsem se prostě bála. Za chvíli přišla doktorka z neonatologie se zprávou:
Lucinka se narodila ve 29+3 týdnu s váhou 1100 g. 💖
Byla maličká, ale plná síly. Sama dýchala, nepotřebovala žádnou podporu dýchání a měla jen „brýle“.
Lásku, kterou člověk často cítí hned po porodu, jsem tehdy necítila. Možná to bylo císařským řezem, možná strachem, že si ji nesmím dovolit milovat. Co když o ni přijdeme? Vždyť je tak maličká. 💔
Během pár hodin přijel manžel. Nejprve šel za Lucinkou a pak za mnou. Ukázal mi její fotku – ačkoliv byla předčasně narozená, vůbec nevypadala jako typické nedonošené miminko.
Poprvé jsem ji viděla až ten večer. Byla tak maličká, všude kolem hadičky a přístroje. Stála jsem u inkubátoru, jen ji pozorovala a jemně hladila. ✨
A právě tam, u inkubátoru, se ve mně začala pomalu rodit láska. Dovolila jsem si ji cítit a poprvé opravdu milovat svou malou dcerku. 💖
Poprvé jsem ji klokánkovala po dvou dnech. Byl to nádherný okamžik. Malá postupně přibírala a už po pěti dnech jí byly odstraněny všechny hadičky, zůstala jen sonda na jídlo. V osmi dnech přešla z JIRP na IMP.
Během pobytu prodělala krvácení do mozkových komor prvního stupně, které se do další kontroly vstřebalo, a lehkou infekci, kvůli které dostávala antibiotika.
Každým dalším dnem jsem cítila, jak moje láska k ní roste a jak si jí dovoluji být plně přítomná. 💞
Učila jsem se ji přebalovat, měřit teplotu, nasazovat monitor a pečovat o ni už v inkubátoru. Byla to náročná, ale krásná zkušenost, která mě postupně připravovala na to, abych byla plně s ní.
Po čtyřech týdnech v inkubátoru jsme konečně mohly být spolu celý den na pokoji. Bylo to nádherné – mohla jsem ji držet, klokánkovat a být s ní bez přerušování. Každý dotek, každý pohled a každé drobné gesto pro nás znamenaly obrovské štěstí.
Po sedmi týdnech celkového pobytu v nemocnici jsme konečně mohli jít domů – přesně ve 36+0 tt s váhou 2,2 kg. Po všech těch týdnech jsme se domů vraceli jako kompletní rodina.
Domů jsme odešli uprostřed letních prázdnin. Moc jsem se těšila na své dva starší kluky, kteří na nás už čekali doma. Bylo nádherné vidět jejich reakce a být konečně všichni spolu.
Doma jsme se i plně rozkojili.
Dnes je Lucince sedm měsíců. Krásně prospívá, váhu dohání, pomalu dorovnává své vrstevníky a nachází se přesně mezi korigovaným a biologickým věkem. Je to velmi klidná, usměvavá a hodná holčička. Jsme sledováni v neonatologické ambulanci pro předčasně narozené děti, na neurologii, fyzioterapii i na očním oddělení – od porodnice totiž bojujeme s tekoucím, hnisavým očičkem. Přesto víme, že jsou to jen drobnosti ve srovnání s tím, čím si musela projít.
Všem rodičům, kteří dnes stojí u inkubátoru, bychom chtěli vzkázat: nebojte se ptát lékařů a sestřiček na cokoliv. Jsou tu pro vás i vaše miminko a znají ho nejlépe. Buďte u něj tak často, jak jen to jde. Vaše přítomnost, hlas a dotek mají obrovskou sílu – i když se to teď možná ještě nezdá. 💜
Chtěla bych moc poděkovat personálu Perinatologického centra v Ústí nad Labem. Díky nim je Lucinka tady. Děkuji sestřičkám, lékařům i celému týmu za péči, podporu a trpělivost, díky nimž jsme mohly ty nejtěžší chvíle prožít s důvěrou a nadějí. 💖
Napsat komentář