Nikdy by mě nenapadlo, že budu rodit dřív. V pátek večer mi praskla voda. Jeli jsme do nemocnice v Kolíně, odkud mě převezli do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Udržovali mě na kapačkách, aby oddálili porod a stihli mi podat kortikoidy na dozrání plic. To se podařilo.
Začala jsem rodit v neděli dopoledne. V poledne byl na světě náš Jeníček – vážil 1 340 g, měřil 40 cm a narodil se ve 31. týdnu těhotenství. Porod byl rychlý. Po porodu mi dovolili jít s přítelem za malým. Jeníček ležel na dětské klinice na oddělení NeoRES. Byl tak maličký, ale byl náš.
Druhý den ráno přišel pan doktor a oznámil mi, že mě propouštějí. To jsem nečekala. Klidně bych si tam ještě pár dní poležela. Najednou se mi hlavou honilo: „A co malý?!“ Hned po propuštění jsme za ním šli. Seznámili nás se vším a sdělili nám, že si tam Jeníček pár týdnů poleží. Já tam zatím ubytovaná být nemohla.
Jeníček byl opravdu drobný, ale nádherný. Byla to láska na první pohled. Odjet domů bez něj byl zvláštní a bolestný pocit. Hned druhý den jsem za ním musela znovu – strašně mi chyběl. Být doma, zatímco je vaše miminko v nemocnici, je nepopsatelný pocit.
Třetí den musel Jeníček na operaci – resekci 15 cm tenkého střeva. Operace dopadla dobře. Vidět to malé tělíčko ležet připojené na přístroje a vědět, že mu nemůžete pomoct, bylo hrozné. Jezdila jsem za ním obden, někdy i každý den. Pokud jsem zrovna nejela, minimálně dvakrát denně jsem do nemocnice volala.
Vozila jsem mu odstříkané mateřské mléko. Odstříkávala jsem každé tři hodiny, protože to bylo to jediné, co jsem pro něj mohla udělat. Měla jsem to v hlavě nastavené tak, že prostě musím. Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych nekojila. Mléka jsem měla dost. Jelikož byl Jeníček po operaci buď na umělém mléku, nebo dostával jen minimální dávky (2 ml), moje mléko dostávaly i jiné děti.
Vše probíhalo dobře. Devátý den jsem ho mohla poprvé klokánkovat. Byl to ten nejkrásnější pocit. Po několika dnech ho přesunuli do jiné
místnosti a poté měl jít na NeoJIP. Vidina návratu domů se pomalu blížila. Vše se ale změnilo během vteřiny.
Zrovna jsem Jeníčka klokánkovala. Jako vždy byl napojený na monitor dechu. V tu chvíli začal monitor několikrát pípat. Sestřička ho přišla zkontrolovat, ale opakovalo se to. Poté mi oznámila, že pokud se to bude opakovat, bude mi muset malého vzít. Bylo to hrozné. Když mi ho vzali, vůbec jsem netušila, co se děje.
Další den jsem se dozvěděla, že musí znovu na operaci. Jeníčkovi udělali ileostomii. Zase ten pohled na malé tělíčko připojené na přístroje a já ho nemohla klokánkovat. Nebyl den, kdy bych nebrečela. Vše vypadalo nadějně – a pak zase pád dolů, špatná zpráva. Jeníček chytil infekci. Pokud by se dostala i do střev, bylo by to pro něj fatální. Každý večer jsem prosila, aby se to nestalo.
Přečetla jsem všechny příběhy od Nedoklubka. Pomáhalo mi to. Infekce prodělal celkem tři a naštěstí je zvládl. Dále prodělal torzi žaludku.
Kolikrát jsem mluvila s lékařem a za chvíli jsem si už nepamatovala, co mi přesně říkal. Bylo to nesmírně náročné období, ale musela jsem tu pro malého být. Byly dny, kdy jsem se doma sesypala a brečela a brečela. Nešlo to zastavit.
Pak přišel 12. listopad – den, kdy jsem mohla Jeníčka poprvé kojit. Byl to nádherný pocit. Byl moc šikovný a neměl problém se ani po tak dlouhé době přisát.
18. listopadu jsem se konečně dočkala ubytování na oddělení matek. Docházela jsem za ním každé tři hodiny – kojit, přebalovat, chovat…
25. listopadu Jeníčka přesunuli na NeoJIP. Paní doktorka byla velmi ochotná a nechala nás na pokoji samotné, abychom měli soukromí.
Každý den jsem vstávala v šest a v půl sedmé už jsem byla u malého. Večer jsem odcházela kolem desáté, někdy i později, podle kojení a domluvy se sestřičkami.
Aby toho nebylo málo, kolem stomie se Jeníčkovi vytvořily kýly. Dny ubíhaly a blížila se plánovaná operace. Přesunuli ho zpět na oddělení NeoRES. Několik hodin před zákrokem nesměl jíst, což bylo velmi těžké. Když měl hlad, uměl to dát pláčem jasně najevo. Trhalo mi srdce vidět ho plakat a nesmět mu dát mléko.
Asi hodinu před operací mi oznámili, že se zákrok z organizačních důvodů ruší. Hned jsem ho mohla nakojit, ale pak jsem se strašně rozbrečela. Už to mohl mít za sebou – a místo toho přišlo další čekání.
Operace se přesunula o pět dní. Místo 12. prosince šel na sál 17. prosince. Ten den jsem mohla jet s malým až k sálu, ale nezvládla jsem to a rozloučila se s ním na pokoji. Utíkala jsem na svůj pokoj a brečela… nešlo to zastavit.
Pak jsem se oblékla a šla za babičkou, která bydlí v Hradci. Nevydržela bych v nemocnici čekat, potřebovala jsem pryč. U babičky jsem čekala na telefonát od paní doktorky. Po třetí hodině zazvonil telefon:
„Paní Novotná, Jeníček to má za sebou. Můžete za ním přijít.“
Okamžitě jsem pospíchala zpět. Zase byl napojený na všechny ty přístroje. Operace trvala dlouho. Obnovili kontinuitu střeva, provedli minimální resekci stomických konců a zároveň plastiku parastomálních kýl. Operace dopadla dobře a vše se povedlo.
Protože jsem nemohla malého chovat ani kojit, využila jsem toho a odjela na pár dní domů. Jakmile jsem si sedla do auta, začala jsem brečet. Chyběl mi a měla jsem výčitky, že ho tam nechávám. Ale potřebovala jsem to. Několikrát denně jsem volala, jak mu je a jestli nepláče. Vše vypadalo dobře. Jezdila jsem za ním obden. 26. prosince ráno jsem volala do nemocnice a doktor zněl divně, i když mě ujišťoval, že to bude v pořádku. Musela jsem hned za malým. Vůbec nevím, co mi tehdy říkal. Vzala jsem mléko a jeli jsme.
Ten pohled v nemocnici nikdy nezapomenu. Malý tam ležel a bříško měl hrozně nafouklé. Jeho oči jako by mě prosily, ať mu pomůžu. Sesypala jsem se na zem a nekontrolovaně brečela. Přišel doktor s tím, že nevědí, co se děje, a že musí okamžitě na sál. Odvedli nás pryč. Musela jsem podepsat všechny papíry k operaci, zatímco Jeníčka intubovali. Poslali nás domů s tím, že nám po operaci zavolají.
Celou cestu jsem proplakala. V půl jedenácté večer volal pan doktor, že operace proběhla a Jeníček je v pořádku. Nic dalšího jsem v tu chvíli
nevnímala. Udělali mu resekci dalších 12 cm tenkého střeva.
Hned druhý den jsme za ním jeli. Zase byl napojený na přístroje. Do Silvestra jsem za ním dojížděla obden a 2. ledna jsem znovu nastoupila do nemocnice. Nejdřív jsem jen nosila odstříkané mléko každé tři hodiny.
6. ledna ho přesunuli na NeoJIP a já mohla znovu kojit. Pár dní si tam poležel. 15. ledna nás přesunuli na oddělení nedonošených novorozenců. Konečně jsme byli spolu na pokoji a já se o něj mohla starat i v noci. Jakmile jsem věděla, že se blíží propuštění, čas se strašně vlekl. Moc jsem se těšila domů.
Po 150 dnech přišel den D a nás propustili. Dokud jsme neseděli v autě, nevěřila jsem tomu. Bylo to nádherné – vézt si konečně našeho malého domů.
Dnes je už Jeníček bez jakýchkoliv omezení. Pravidelně docházíme na osteodynamiku a v březnu nás čekají kontroly ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové a na očním oddělení. Jeníček všechno velmi dobře dohání. Letošní Vánoce byly opravdu veselé – Jeníček totiž začal chodit.
Ráda bych proto ostatním rodičům popřála mnoho síly a trpělivosti. Předčasně narozené děti jsou velcí bojovníci, a proto to ani vy nesmíte vzdát a musíte bojovat společně s nimi. Výsledek za to rozhodně stojí.
Závěrem bych ráda poděkovala svému partnerovi (tatínkovi) a celé rodině za to, že mi byli velkou oporou. Velké poděkování patří také lékařům a sestřičkám na odděleních NeoRES a NeoJIP ve Fakultní nemocnici Hradec Králové.
Napsat komentář