Mít rodinu byl můj velký sen. Ale miminko se nám nějak nedařilo. Když jsme se o něj začali snažit, nic nešlo tak, jak by mělo. Trvalo více než rok, než se mi podařilo otěhotnět, ale moje radost netrvala dlouho. Přišla jsem o své děti ten samý den, kdy jsem se dozvěděla, že čekám jednovaječná dvojčátka. Moc to bolelo. Říkala jsem si, že všichni v okolí dítě donosili, jen mně se to nedaří. Bylo to pro mě i pro manžela velmi těžké.
Trvalo další rok, než se na nás znovu usmálo štěstí. Když jsem v ruce držela dva pozitivní těhotenské testy, byla jsem přesvědčená, že to tentokrát dobře dopadne, že už jsme si svoji dávku smůly vybrali. Jak naivní jsem byla.
V 17. týdnu těhotenství jsem byla poprvé hospitalizovaná kvůli krvácení a tehdy jsem se dozvěděla, že čekáme chlapečka. Podvědomě jsem to tušila, moc jsme si chlapečka přáli. V nemocnici jsem byla asi týden, možná deset dní. Během toho času jsem se seznámila s budoucí maminkou, která čekala na předčasný porod. Dělaly jsme si legraci, že už se tu spolu nikdy nechceme vidět, protože pro mě by to v této fázi těhotenství byla katastrofa.
Měla jsem nařízený klid na lůžku a bylo to náročné, protože jsme svépomocí rekonstruovali byt a manžel na všechno zůstal sám, dokonce i na
úklid. Aby toho nebylo málo, našemu pejskovi (německému ovčákovi) vyhřezla ploténka, ochrnul na zadní nohy a byla nutná operace a rehabilitace. Když jsme si ho přivezli domů, byli jsme nadšení, že operace dobře dopadla a že bude znovu chodit.
Dva dny nato jsem se probudila v mokré posteli se zvláštním pocitem. Byla jsem těhotná 23+2. Nejprve mě ovládl údiv, pak obrovský strach. Nechápala jsem to. Sama sebe jsem přesvědčila, že jsem se prostě počůrala a že se nic neděje. Dokonce jsem ani nebudila manžela, šla jsem k lékaři s jeho maminkou. Samozřejmě jsem neměla ponětí o tom, jak postupovat, když máte podezření na odtok plodové vody, a nasáklou vložku jsem vyhodila. S nadsázkou jsem sestřičce při čekání na lékaře řekla, že jsem se určitě počůrala a že o nic nejde.
A tehdy jsem zaslechla svou památnou větu. Větu, kterou už nikdy nevymažu z hlavy:
„To buďte ráda, protože jinak byste potrácela.“
Verdikt zněl jasně – odtok plodové vody, okamžitě do nemocnice. Tehdy mi všechno tragicky došlo a bylo nutné zavolat manželovi, rodině i přátelům. Nad vodou mě drželo vědomí, že máme ještě šanci porod oddálit a že stres našemu chlapečkovi ublíží. Tak jsem se držela ze všech sil.
V nemocniční posteli se mi během jednoho z hovorů vybavil obrázek. V čekárně těhotenské poradny visel letáček s děsivým nadpisem: Když se vám miminko narodí dříve, než čekáte – Nedoklubko. Tehdy jsem se na něj silou vůle nedívala, nechtěla jsem nic takového vědět, ale teď mi to přišlo jako znamení, jako záchranné lano.
Zvládli jsme spolu zůstat 2 v 1 ještě čtrnáct dní. Čtrnáct dní modlení za každý další den, čtrnáct dní důkladného studia problematiky předčasných porodů. Jsem ten typ člověka, kterého informace uklidňují a který potřebuje být připravený a všemu porozumět. Za tu dobu jsem stihla přečíst všechny příběhy těch nejmenších a nejstatečnějších bojovníčků. Přečetla jsem si všechny články o rizicích, šancích na život i o tom, jak bude následná péče vypadat, až budeme doma. Až budeme doma – nikdy jsem nezapochybovala, že si ho domů odneseme.
Dokonce jsem se smířila i s tím, že možná nebudu malého kojit. Věděla jsem, že mnoho maminek o mléko přijde. A tak když přišel den porodu, byla jsem klidná a smířená. Vlastně jsem se těšila, až ho uvidím. Za to všechno vděčím jen a jen Nedoklubku. Jejich příběhy, články, pochopení a povzbuzení mi dodaly obrovskou sílu a naději.
Kupodivu jsem měla mléko velmi brzy po porodu a hodně – krmila jsem celé oddělení. Věřím, že právě díky klidu a naději, které mi Nedoklubko dalo.
Původně jsem měla rodit přirozeně, koncem pánevním. Došlo ale ke komplikaci – synkovi propadla nožička do porodních cest a byla nutná akutní sekce. Stihla jsem jen manželovi zavolat: „Rodím, císař, pojeď hned.“ A bylo to.
Oldík se narodil 7.12.2017 v 15:34 v týdnu 25+2 s váhou 790 g. Vzbudila jsem se na ARU a nemohla se dočkat, až uvidím manžela, aby mi alespoň řekl, jestli je maličký naživu. Přišel za mnou hned, jak to bylo možné, a přinesl mi ukázat první fotku i video. Bylo to bolestné. Horší pohled, než jsem si dokázala představit, ale žil. Měl šanci.
Poprvé jsem ho na vlastní oči viděla dva dny po porodu. A byl to hrozný šok. Už cesta k němu byla nepříjemná – dlouhá chodba plná podivných zvuků a pachu dezinfekce. V každém boxu byla maličká miminka a čím dál jsem šla, tím byla menší. Došla jsem až na konec, na JIRP. Poslední box byl ten náš.
Náš vymodlený syn Oldík nevypadal jako klasické miminko, jaké jsem vídala. Byl menší než panenka, tak průsvitný a hubený, ani zadeček neměl, byl porostlý lanugem. Tu nejmenší plenku měl až v podpaží. Nevěřila jsem, že je můj. Prý jsem to i nahlas řekla. Ještě že byl manžel se mnou. Bez něj bych to nedokázala.
Prvních čtrnáct dní bylo zalitých sluncem a nadějí, dařilo se mu skvěle. Přešel z CPAPu na Vapotherm (brejličky) a stále ho chválili: „Je tak šikovný, na kluka.“ A pak přišel zlom, který mě několikrát dostal až na pokraj sil.
Pak už to bylo jen těžší a těžší. Ačkoli jsem se radovala z každého maličkého úspěchu, měla jsem dojem, že to snad nikdy neskončí. Nemá cenu rozepisovat vše, co se odehrávalo. Velmi stručně pro představu: celkem dostal asi pět transfuzí, asi šestkrát antibiotika (infekce v močových cestách a v oku), projevila se u něj bronchopulmonální dysplazie a jednou čerstvá krev v žaludku, která se nikdy nevysvětlila.
Paměť je v tomhle zvláštní. Psala jsem si deník a když jsem ho nedávno četla, divila jsem se, jak špatné to bylo. Mnoho z toho jsem už zapomněla. Opakovaně jsem v deníku psala, kdy už bude mít Oldík konečně klid. Velmi často zvracel, nesnesl fortifikaci, téměř nepřibíral na váze. Řešili jsme několik možných hrůzných scénářů, například vzácnou metabolickou poruchu – naštěstí se žádný nepotvrdil. Byl ale stále překyselený, ztrácel minerály (ledviny nefungovaly dobře) a vypadával s dechem.
Kolik nocí jsem proseděla u jeho inkubátoru, kolikrát jsem musela odejít, vyplakat se na pokoji, abych se k němu mohla vrátit klidná, silná a s nadějí. Bylo to nejnáročnější období našeho života, které nás ale také velmi mnoho naučilo. Díky této zkušenosti jsme se naučili vážit si života a každého dne se svými milovanými. Jsem vděčná, že měl náš příběh šťastný konec.
Poprvé jsme klokánkovali deset dní po porodu. Celou dobu jsem byla hospitalizovaná také a mohla jsem Oldíka kdykoli navštívit – ve dne i v noci. Velmi brzy jsem se mohla zapojit do péče a byla jsem za to moc ráda. Sblížila jsem se s naším malým zázrakem a neměla jsem tolik času se bát, když jsem se soustředila na péči o něj. Přebalovala jsem, polohovala, koupala, pečovala o pleť, měřila teplotu, chytala moč do zkumavky, odsávala hleny a zvratky… zkrátka jsem dělala všechno, co mi sestřičky umožnily. A jsem jim za to velmi vděčná.
V nemocnici jsme společně oslavili Vánoce, Silvestra, moje 30. narozeniny, Valentýna i Velikonoce. Musím zmínit Vánoce, protože ty byly ze všech nejtěžší. Domluvila jsem si propustku na dva dny, abych oslavila Vánoce s rodinou. Samozřejmě jsem broučka i tak viděla a klokánkovala, ale ten štědrý večer doma byl pro mě i pro manžela ten nejtěžší a nejhorší v našem životě. Vůbec jsme se nebavili, jen jsme tiše seděli vedle sebe a drželi se za ruce. Sešli jsme se s celou rodinou a udělali společnou fotografii – manželovi rodiče, jejich tři děti se svými partnery a jejich dětmi, celkem třináct lidí. Ta fotka je pro mě dodnes podivná. Nemám na ní ani bříško, ani miminko. Dodnes mě pohled na ni bolí.
Po dlouhých 137 dnech jsme vyrazili na cestu domů – bez kyslíku, s váhou 2420 gramů, Oldík kojený. Ani doma to nebylo vůbec jednoduché. Dostali jsme domů celý arzenál léků a doplňků, které jsme dávali přesně podle návodu osmkrát denně. Velmi špatně spal, často plakal, kojení mu moc nešlo, měl obrovské tříselné kýly a kvůli všem těm lékům také velmi tuhou stolici. Občas jsem měla problém rozeznat, jestli jde o tuhou stolici, nebo uskřinutou kýlu. Párkrát nám také na chvilku přestal dýchat, bylo to po očkování.
Dva měsíce po propuštění jsme se museli do nemocnice vrátit kvůli zánětu ledvin. Všechny ty kontroly, cvičení… byla jsem vyčerpaná a na dně. Ale maličkými mravenčími krůčky se situace začala lepšit. A když jsem se stala koordinátorkou Nedoklubka (Oldíkovi byly dva roky), pomáhalo to i mně. Chtěla jsem Nedoklubku i celému týmu neonatologie vrátit všechnu tu péči a pomoc, chtěla jsem se odvděčit za záchranu syna a pomáhat dalším maminkám.
Krátce zmíním i další těhotenství, kterého jsme se velmi báli. Zúčastnili jsme se výzkumu pana docenta Kouckého, který zkoumá příčiny předčasných porodů. Dojížděli jsme k Apolináři každých čtrnáct dní a díky jeho skvělé péči máme doma ještě krásnou a zcela donošenou holčičku Valerii. Oldík Valinku miluje, chrání ji a učí ji. Je to báječný starší bráška, i když ho Valinka často zlobí.
A jaký je Oldík dnes? Právě oslavil osmý narozeniny a chodí do druhé třídy. Je zdravý, stále je sledovaný na nefrologii (kvůli ledvinám) a na očním, ačkoli je obojí spíše preventivní. Byl velmi často nemocný, pomohly lázně a čas. Stále špatně spí, má ADHD a řešíme možnost, že je na okraji PAS (poruchy autistického spektra). Je velmi chytrý, velmi citlivý a zkrátka trochu jiný než ostatní děti. Škola je pro něj stále náročná a často matoucí. Je to těžké pro nás všechny a někdy vyčerpávající, ale učíme se, jak tyto nové výzvy zvládat.
O jeho příchodu na svět mu občas vyprávím. Ví všechno. To největší sdělení mu ale opakuji denně – je to náš zázrak, milujeme ho a zvládne všechno, co si jen bude přát, protože je to opravdový bojovník.
Moc děkuji za podporu a za záchranu syna celému oddělení Mostecké neonatologie, nikdy nepřestanu být vděčná.
Největší dík ale patří mému manželovi, za všechnu jeho lásku, podporu a péči. Bez něj bych to nikdy nedokázala zvládnout.
Všem rodičům, kteří právě teď stojí u inkubátoru, bych chtěla vzkázat, ať jsou silní. Věřte svému děťátku i zdravotníkům. Ptejte se na všechno, buďte se svým děťátkem co nejčastěji, jak je to možné. A pamatujte – i ta nejhorší hodina v životě má jen 60 minut. Všechno zlé bude jednou pouhá vzpomínka, kterou stojí za to uchovat, protože nás učí vážit si života, být vděční, pokorní a šířit kolem sebe lásku a naději.
Jana
Koordinátorka Nedokubka pro Most a Ústí nad Labem
Napsat komentář