Náš příběh začal pohádkově. Z velké lásky jsme dva měsíce po svatbě zjistili, že čekáme naše první, vysněné miminko.
Na prvním screeningovém vyšetření v 1. trimestru mi lékaři zjistili vysoké riziko preeklampsie a růstové restrikce miminka. Objevili také, že v pupečníku je jen jedna céva. Po konzultaci s gynekologem jsme ale odcházeli s nadějí, že bude vše v pořádku. Říkal, že screening často vyjde zkresleně a není důvod k obavám. Ten den jsme se také dozvěděli, že čekáme chlapečka. 🩵 Nebyla jsem překvapená, od prvního pozitivního testu jsem to tušila.
Už kolem 15. týdne těhotenství se mi začal zvyšovat tlak. Nasadili mi Anopyrin a Dopegyt, ale i tak jsem měla hodnoty kolem 145/90. Kromě pravidelných kontrol u gynekologa jsem začala docházet i do rizikové poradny, kde sledovali průtoky a růst miminka. Týdny plynuly a můj stav se postupně zhoršoval. Skoro každý den mi bylo kvůli vysokému tlaku špatně. Několikrát jsem skončila na pohotovosti, kde mi tlak srazili a poslali mě domů. Kolem 20. týdne si mě nechali v nemocnici na dva dny kvůli sledování bílkoviny v moči. Naštěstí vše dopadlo dobře a já mohla zpátky domů. Těhotenství pro mě nebylo jednoduché období.
Postupně mě pohlcoval strach, že do termínu nevydržím. Doufala jsem aspoň v 32. týden.
Chtěla jsem mít vše připravené – na začátku května jsme měli těhotenské focení, i když bříško ještě nebylo moc velké, koupili jsme kočárek a základní výbavičku. O týden později, ve 26. týdnu těhotenství, jsem šla na běžnou kontrolu ke svému gynekologovi. Naměřili mi tlak 150/90, což u mě nebylo nic neobvyklého. Test na bílkovinu v moči byl jako vždy negativní. Po návratu domů jsem se necítila dobře. Za pár hodin jsem si znovu změřila tlak – 165/100 – a bylo mi mizerně. Manžel mě odvezl na pohotovost, kde mi poprvé zjistili přítomnost bílkoviny v moči a kvůli vysokému tlaku, který nešlo srazit, si mě tam nechali.
Myslela jsem, že to bude jako předtím, že si tam pár dní poležím a půjdu domů. Druhý den ale přišly špatné krevní testy a vysoké hodnoty bílkoviny. V tu chvíli jsem tušila, že už se domů s bříškem nevrátím. Verdikt byl jasný – preeklampsie. Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic
miminka a zajistili mi akutní převoz do neonatologického centra v Ústí nad Labem. Po příjezdu mi řekli, že můžeme vydržet měsíc, nebo porod přijde za pár hodin. Nedokázala jsem pochopit, co se děje. Odhad váhy miminka byl kvůli nedostatečné výživě jen 700 g. Říkala jsem si, jak může takový drobeček přežít? Proč se to děje zrovna nám? Bylo mi pouze 26 let, jsem mladá a zdravá. Od té chvíle jsem jen brečela.
Tlak se mi držel i kolem 170/100, měřili mi ho každou hodinu a já se už ani nedívala na hodnoty, protože jsem věděla, že budou špatné. Z každého měření jsem měla strach, sestřičky na mě jen tiše pohlédly a povzdechly. Myšlenky mi zaplavoval strach, zoufalství a obrovský smutek. Kvůli mému stavu za mnou každý den docházela psycholožka. Bez prášků na uklidnění jsem nedokázala spát ani mluvit, jen jsem plakala. Můj syn u mě v bříšku vydržel čtyři dny.
V sobotu 17. 5. mi po ranních odběrech doktorka oznámila, že je nutný císařský řez, protože moje výsledky byly velmi špatné a těhotenství nemůže pokračovat. Byla jsem po snídani, takže jsme museli šest hodin čekat. Zavolala jsem manželovi, ať přijede, že dnes se staneme rodiči. Těch šest hodin bylo nejdelších v mém životě. Nedokázala jsem si to uvědomit a ani jsem neměla naději, že vše dobře dopadne. Ve 14:00 se nám narodil náš Vilémek (27+1) s váhou 800 g. Kvůli mému stavu jsem zůstala dva dny na JIP. I když mi dávali léky na zklidnění a spala jsem, měla jsem noční můry, že to náš maličký nezvládl. Za Vilémkem jsem nemohla. Manžel za mnou na chvíli přišel, ukázal mi jeho fotku a řekl, že je stabilizovaný, ale kvůli nízké porodní váze je na plicní ventilaci.
Každý den za ním chodil a byl s ním několik hodin. Je to můj hrdina. Obdivuju, jak byl statečný, aby mohl Vilémek od prvních hodin na světě cítit milující dotek. Vilémka jsem poprvé viděla třetí den po porodu. Sama jsem za ním nedokázala jít, měla jsem strašný strach. Ještě jsem si neuvědomovala, že jsem máma. Manžel mě opatrně dovedl na JIRP. Když jsme došli k inkubátoru, srdce mi sevřel obrovský smutek. V modrém hnízdečku tam leželo maličké tělíčko, napojené na hadičky a přístroje.
První dny jsem si ani nedovolila Vilémka milovat. Bála jsme se, že to nezvládne, že nás opustí.
Naštěstí se jeho stav začal pomalu lepšit. Po čtyřech dnech přešel na CPAP a začal pomalu přibírat. Už po týdnu jsme mohli klokánkovat. Když jsem ho poprvé dostala na hruď, zaplavila mě vlna štěstí, ale pořád ve mně zůstával strach a nejistota. Postupně jsem začala sílit a chodila za ním i sama. Každý den jsem seděla u inkubátoru, klokánkovala ho, četla mu pohádky, zpívala a pomalu si k němu hledala cestu. Bylo to náročné. Měla jsem pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív, že můj život bude jen cesta mezi domovem a neonatologií.
Moc nám pomohlo, že jsme mohli našeho chlapečka sledovat pomocí videokamery, kterou měl v inkubátoru. Diky tomu jsme s ním mohli být 24/7. Nejen my, ale i babičky a rodina. Po třech týdnech už Vilémek nepotřeboval CPAP a zůstaly mu jen kyslíkové brýle. O dva týdny později už ani ty ne. Přibíral a sílil každým dnem. Celkem byl Vilémek JIRP 6 týdnů. Celkem jsem v nemocnici byly skoro 3 měsíce. Domů jsme si odnesli 2 kilové zdravé miminko. Zdravého, bojovného chlapečka, který nás každý den odměňuje úsměvy.
Všem maminkám, všem tatínkům a všem rodinám, kterým do života vstoupilo předčasně narozené miminko – vaše pocity, ať cítíte jakékoli, jsou v pořádku. Pokud si právě teď touto zkušenosti procházíte, věřte že po těch nejtěžších cestách přicházejí ty nejkrásnější výhledy a vždy nakonec zpoza mraků vyjde slunce.
Chtěla bych moc poděkovat personálu Neonatologie v Ústí nad Labem. Diky nim, je můj chlapeček zde. Obrovské díky patří sestřičkám, které se tam o miminka starají s neskutečnou láskou a péči.
Zuzka
Napsat komentář