Náš příběh se začal psát už v reprodukční klinice Gennet Letná, kde jsme podstoupili IVF a poprvé nám svitla naděje stát se rodiči. Vklad embrya vyšel a vše vypadalo být v pořádku. ☺️
Avšak když jsem byla ve 23+2 tt, zhroutil se nám celý svět.
Bylo úterý ráno. Cítila jsem pobolívání v podbřišku, psala jsem do práce, že ten den raději nepůjdu, a měla jsem naplánovanou poradnu na gynekologii. Než jsem tam přišla, bolesti se pomalu zhoršovaly, ale byly nárazové – chvíli trvaly a pak nic. Paní doktorka mě prohlédla a řekla, že je vše v pořádku. Čípek měl 30 mm. Poslala mě domů odpočívat i s neschopenkou. Prý ty křeče, které cítím, jsou z nedostatku magnézia.
Po příjezdu domů jsem si vzala dvojitou dávku hořčíku a šla si lehnout, ale bolesti se neustále stupňovaly, až jsem nebyla schopná ani ležet. Říkala jsem si, že zavolám sanitku, ale co když mi řeknou, že jen vyšiluji a jsem hysterická prvorodička? Nakonec jsem zavolala příteli a švagrové. Švagrová byla blíž, vyzvedla mě a odvezla na Bulovku. Bolesti přicházely po 2–3 minutách.
Sestřička na Bulovce se mě ptala, jestli mám kontrakce. Říkala jsem si: Jak mám sakra vědět, jak bolí kontrakce? Dali mě na monitor a opravdu to tak bylo. Čípek se zkrátil na 20 mm. Paní doktorka ihned volala k Apolináři, aby si mě převzali – a bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké mohla udělat.
Převezli mě k Apolináři a začali mi podávat kortikoidy pro dozrání plic miminka. Druhý den ráno jsem byla otevřená na 1 cm. V poledne za mnou přišel lékař a řekl mi, že miminko je v tzv. šedé zóně, a že o tom, zda ho mají po porodu zachraňovat, rozhodují rodiče. Dal mi papíry, kde bylo vysvětleno, co šedá zóna znamená a jaké jsou vyhlídky a možné postižení takto extrémně nezralého miminka. Řekl, ať si to pročtu a domluvíme se s přítelem, jak pokračovat dál. Zda dítě po porodu zachránit, nebo nechat odejít.
Na něco takového jsem nebyla připravená. Po dlouhém rozhovoru s přítelem jsme se rozhodli nezachraňovat. (Kdyby miminko bylo postižené, neznamená to, že bychom ho milovali méně, ale bylo by celý život odkázané na pomoc druhých. A to jsme mu nechtěli udělat. Postižení v rodině už máme a víme, že to není lehké.)
Když se lékař vrátil pro odpověď, cítila jsem se jako nejhorší osoba na světě. Styděla jsem se za to rozhodnutí a plakala jsem. Lékař byl nejspíš v šoku, protože nevěděl, co má říct, a když viděl, jak jsem na dně, sedl si ke mně na postel a chvíli jsme si o všem povídali. Nakonec jsme se rozhodli nechat to na dítěti. Pokud by ho bylo potřeba oživovat, péči by ukončili.
Večer už jsem bolestí kousala do polštáře. Kontrakce byly po dvou minutách. Byla jsem na pokoji sama, a tak si mě sestřičky vzaly k sobě na porodní box a zjišťovaly, co mi ještě mohou dát na bolest, když nic nezabíralo. Nakonec se rozhodlo pro epidurál. Bylo velmi těžké trefit se mezi kontrakcemi, ale nakonec se to povedlo a přišla neuvěřitelná úleva. Po dvou dnech jsem konečně usnula. Spala jsem dvě hodiny a museli mi připíchnout další dávku. Vzbudila jsem se po dalších 1,5 hodině, kdy už jsem cítila tlak a hlavičku mezi nohama. Sestřička držela hlavičku uvnitř a volala na druhou sestru, aby rychle zavolala na ARO.
Jediné, co si pak pamatuji, jsou obrovské bolesti, které už neustávaly, hrozný strach o dítě, sestřička, která mě držela za ruku a neustále kontrolovala srdíčko miminka, a paní doktorka Terezka Lamberská, která se mi snažila vysvětlit, co se děje a co se bude dít – ale já vůbec nic nechápala.
Stihla jsem ještě napsat příteli zprávu v 3:55:
„Lásko, rodím.“
Kolem se seběhlo několik zdravotníků, přivezli inkubátor a vyhřívané lůžko, tzv. „lopatu“, díky které bylo možné dítě ošetřit přímo u mě. Jakmile bylo vše připravené, sestřička, která držela hlavičku uvnitř, vytáhla ruku a miminko bylo na světě ve 4:03, ve 23+4 tt a vážilo 560 g.
Paní doktorka Lamberská položila miminko na lůžko a začala s intubací. Díky tomu, že bylo přímo přede mnou, jsem všechno viděla. Plakala jsem a prosila toho malinkého, průhledného chlapečka, aby dýchal, bojoval… aby žil. Paní doktorka mi řekla, že ho můžu chytit alespoň za nožičku, a tak jsem ho po celou dobu držela. Po intubaci se nechal dotepat pupečník, což bylo ještě nedávno u tak extrémně nezralého miminka nemyslitelné. Po stabilizaci a dotepání pupečníku dali miminko do inkubátoru a odvezli. Všechno to trvalo jen pár minut.
Později jsme se dozvěděli, že naše extrémně nedonošené miminko bylo úplně první v ČR, které mohlo být díky tomuto lůžku ošetřeno přímo u matky a nechat si dotepat pupečník.
Pak přijel přítel a vybírali jsme jméno. Chtěli jsme silné české jméno, a tak jsme vybrali Václava.
Následující dny začal můj boj sama se sebou… výčitky, strach, bolest, sebeobviňování… boj s laktací. (Neuvěřitelně mi pomohla laktační poradkyně Miluška Plecerová. Byla za mnou na pokoji už čtyři hodiny po porodu, provázela mě celým pobytem u Apolináře a ještě půl roku po návratu domů mi pomáhala po telefonu.)
Po šesti dnech jsme s ještě jednou maminkou navštívily knihovnu Nedoklubko, kde se nás ujaly Andrea Dohnalová a Markéta Řehořová. Díky nim jsem ze sebe dokázala dostat bolest, která mě neustále tížila. Vyslechly mě, jako nikdo nikdy, poradily, utěšily, objaly. Věděly, jak se cítím, protože samy si před pár lety prožily stejně těžké chvíle. (Od té doby jsem Nedoklubko navštěvovala každou středu a i po dvou letech se stále vídáme.)
Odcházela jsem s pozitivní energií a s úsměvem za Vašíkem na JIRP. Tam dále bojoval se silným zánětem v těle, krvácením do mozku a s kyslíkem – hrozilo, že mu praskne plíce. I přes to všechno začalo první klokánkování už šestý den po porodu. Strašně jsem se bála, že mu ublížím, ale zvládli jsme úctyhodných 40 minut.
Další dny se Vašíkův stav začal zlepšovat. Konečně zabrala antibiotika, krvácení se zastavilo a postupně se vstřebávalo. Dýchání se také zlepšilo, přešlo se na CPAP, pak přišel přesun na JIP, po pár týdnech na IMP2, kde začalo přikládání k prsu.
Následně byla zjištěna retinopatie 2. stupně, takže proběhla aplikace injekcí Lucentisu do obou očí. Následoval přechod na Vapotherm a IMP1, kde jsme trénovali kojení. A když už jsem tam trávila celé dny, abych mohla kojit alespoň třikrát až čtyřikrát denně, paní doktorka Malošková nás přesunula spolu na pokoj. To byla pro mě největší výhra. Bylo mi jedno, jak dlouho tam budeme – hlavně že jsem mohla být se svým synem. Na naše přání jsme byli na pokoji ještě s jednou maminkou, se kterou jsme si rozuměli, a pobyt byl tak mnohem příjemnější.
Nakonec nás propustili domů čtyři dny před termínem porodu – bez kyslíku a plně kojení.
Ještě nás čekala operace tříselných kýl v Motole. Byl to hodně nepříjemný zážitek, ale operace dopadla dobře – a to je nejdůležitější.
Celkový Vašíkův vývoj odpovídá korigovanému věku. Všechno zvládal sám a bez Vojtovky. Chodit začal už v 11 měsících korigovaně a od té doby se snad nezastavil. 😅
S čím bojujeme, je mluvení a špatné jedno oko.
Mluví svým jazykem, kterému nikdo nerozumí – ani já ne. 🤦🏼♀️😅
Na levém oku má –9 dioptrií. Aktuálně budeme řešit kontaktní čočky, tak uvidíme, jestli pomohou.
Podle neurologa i psychologa je ale Vašík zdravé dítě a kromě mluvení odpovídá korigovanému věku. V něčem dohnal biologický věk a v něčem je už napřed. 💪🏼💜
Věříme, že brzy dožene úplně všechno… a všem vytře zrak. 😉🙏🏼🍀
Vašík strávil v porodnici 116 dní a my s přítelem jsme za ním chodili každý jeden den. Přítel mi byl od prvního okamžiku největší oporou. Kdykoli bylo potřeba, dokázal mě podržet i rozesmát. Věděla jsem, že se trápí stejně jako já, jen jiným způsobem – ale právě on musel být ten silnější pro nás oba. Bez něj bych to nezvládla.
Držíme palce všem maminkám a tatínkům, kteří teď procházejí těžkým obdobím, aby vše zvládli a hlavně věřili v lepší zítřky. 🍀🍀🍀
Napsat komentář