Vždy jsem si přála mít dva kluky. Když jsme s partnerem začali mluvit o druhém dítěti, nenapadlo nás, že bude před námi tak dlouhá a bolestná cesta.
O miminko jsme se s partnerem dlouho snažili. Podstoupila jsem vše možné, abych mohla znovu otěhotnět, ale stále se to nedařilo. Vzhledem ke ztrátě menstruace, kterou jsem od porodu prvního syna neměla, mi ji museli lékaři uměle vyvolávat. Injekce, prášky a pravidelné kontroly na gynekologii se staly naší každodenní realitou.
Připadala jsem si k ničemu. Jako žena jsem měla pocit, že selhávám. Vždyť každá žena má přirozenou schopnost přivést na svět dítě – proč to moje tělo nedokáže? Každý večer jsem plakala v koupelně a bála se, že další dítě už nikdy mít nebudu.
Menstruaci se sice podařilo znovu nastartovat, ale vajíčka nebyla připravena, abych mohla otěhotnět. Nikdo nechápal, jak hlubokou bolest prožívám. Smutek postupně přerostl ve vztek – na sebe, na svět. 
Uzavřela jsem se. S partnerem jsme o miminku přestali mluvit. Pokaždé jsme skončili u věty, že mám být ráda alespoň za jedno dítě, když tolika ženám není dopřáno ani to.
Postupně jsem se smířila s tím, že zůstanu maminkou jednoho dítěte. Dala jsem si život nějak do pořádku a snažila se zklidnit. A právě tehdy se mi nedostavila menstruace. Nepřikládala jsem tomu váhu, myslela jsem si, že není důvod k obavám.
Když mi ale několik dní nebylo dobře, udělala jsem si pro jistotu těhotenský test. Vyšel pozitivní. Říkala jsem si, že je určitě vadný. Koupila jsem další – a byl pozitivní také. Okamžitě jsem volala gynekoložce a měla štěstí, že mě hned následující den vzala. Neřekla jsem zatím nic ani partnerovi, ani synovi. Chtěla jsem mít jistotu.
Na ultrazvuku ale nebylo vidět vůbec nic. Naděje se opět rozplynula. Vzali mi krev a měla jsem si druhý den zavolat pro výsledky. Tu noc jsem téměř nespala. Představa, že těhotná nejsem, mě děsila.
Ráno mi paní doktorka potvrdila těhotenství. Byla jsem v šoku – a šťastná. Ono to vyšlo. Budeme mít miminko.
Na další kontrole však opět nebylo nic vidět a já odešla s obavou, že těhotenství může být mimoděložní. Pokud bych začala krvácet, musela bych okamžitě do nemocnice. Rozbrečela jsem se. Po třech a půl letech snažení jsem mohla o všechno přijít.
Musela jsem to říct partnerovi. Radost se u nás mísila se strachem. Bál se, byl rozhozený, ale i přesto mi řekl, že se těší, pokud všechno dobře dopadne.
Na další kontrole jsem byla celá roztřesená. Nikdy nezapomenu na výraz paní doktorky a její slova:
„Už vím, proč nebylo nic vidět. Čekáte dvojčata… tady je první a tady druhé.“
Nevěděla jsem, co říct. Jak je to možné? Jak to zvládneme? Jak zvládnu nosit dvě děti? Hned jsem to řekla partnerovi. Jeho reakce byla těžká – obavy převládaly nad radostí. I já měla strach. Ale zároveň jsem věděla, že se stal zázrak. Po tolika letech máme ne jedno, ale hned dvě děti.
Těhotenství bylo rizikové a kontroly čím dál častější. Ke gynekologovi jsem chodila téměř každý týden, někdy i do nemocnice. Do léta děti krásně prospívaly, ale v září začala holčička hubnout. Bylo mi řečeno, že pokud nebude přibírat, zůstanu v nemocnici.
A pak přišel 1. říjen 2025. Kontrola jako každá jiná… ale nebyla. Dodnes v hlavě slyším onu památnou větu:
„Vaše děložní hrdlo se zkrátilo z 32 mm na 17 mm. Dnes vás domů nepustím.“
Najednou jsem ležela na oddělení rizikových těhotenství. Hlavou mi běžely myšlenky na prvního syna, na partnera, na to, jestli tu vydržím až do porodu. 5. října přišly první kontrakce. Lékaři se je snažili zastavit pomocí léků. Dostala jsem injekce na dozrání plic dětí. Prosila jsem v duchu, ať ještě vydrží u mě. 12. října už nebylo cesty zpět. Porod se rozjel naplno. Čekání na sál byl horor. Pořád jsem přemýšlela, jestli jsem nemohla udělat něco jinak, jestli jsem je nemohla udržet déle.
Narodili se císařským řezem ve 34+1 týdnu. Holčička a chlapeček. Když jsem je slyšela poprvé plakat, rozbrečela jsem se. Byli na světě. Živí.
Já jsem ale skončila v péči lékařů s vysokým tlakem a následně mi byla diagnostikována poporodní preeklampsie a zánět jater. Několik dní jsem bojovala sama se sebou – o zdraví, o život, o sílu myslet na děti. Nebylo mi vůbec dobře, nemohla jsem být přítomná ani na telefonu. Takže jsem nebyla v kontaktu ani s partnerem a rodinou. Vůbec jsem nevěděla, co se děje se starší synem. Měla jsem výčitky, připadala jsem si, že jsem špatná máma.
Když jsem je konečně mohla poprvé vidět, byl to jeden z nejtěžších okamžiků v životě. Sterilní, cizí prostředí, děti měli všude kolem sebe hadičky, kanyly (dokonce i v hlavičce), sondičky. Byli tak maličcí. Měla jsem o ně obrovský strach a považovala jsem to za osobní selhání, hlavou mi vířily tíživé myšlenky. Můj bože, jak jsou maličcí… Zvládnou to? Uvidím je ještě někdy? Čím je budu krmit? Můžu si na ně vůbec sáhnout? Proč jsem nevydržela déle, aby mohli být ještě chvíli u mě… moji malí bojovníci.
Popravdě jsem v tu chvíli vůbec nedokázala vnímat doktory ani sestřičky. Jen jsem na ně hleděla a v duchu je prosila, aby si tímhle nemuseli projít.
A pak za mnou přišla usměvavá sestřička a pověděla mi o Nedoklubku. O organizaci, o podpoře, o tom, že v tom nejsme sami. Tehdy se poprvé objevil malý paprsek naděje.
Začala jsem číst příběhy jiných rodičů, kteří si prošli stejným nebo ještě těžším osudem. Došlo mi, že nejsme sami. Že to zvládneme. Že oni bojují – a já musím také.
Každý den jsem za nimi chodila. Mazlila je. Učila se je přebalovat, měřit teplotu, krmit. Mléko se mi rozjelo později, ale nevzdávala jsem to.
Na společném oddělení jsem si myslela, že už brzy půjdeme domů. Ale dny se natahovaly. Vyhlídky se posouvaly až na prosinec. Jenže Kristiánek a Melánie mě překvapili – postupně se zbavovali hadiček a přístrojů a my jsme mohli jít domů ještě před termínem porodu.
Byla to dlouhá cesta. Ale měla šťastný konec.
Dvojčátka jsou v pořádku a nemají žádné zdravotní problémy. V nemocnici oba prodělali novorozeneckou žloutenku a jsou očkovaní proti RSV viru. Nikde sledovaní nejsou, pouze docházíme jednou týdně na kontrolu ke svému dětskému lékaři.
První dny doma byly náročné. Dvojčátka se budila každou hodinu a půl a často jsem nevěděla, co udělat dřív. Postupně jsme si ale našli systém s přebalováním i krmením. Když jsou oba vzhůru, kojím je zároveň a poté současně i dokrmuji na velkém kojícím polštáři, kde mají hlavičky podepřené polštářkem pro novorozence. Teď už se budí přibližně po pěti hodinách a většinou jednotlivě.
Snažím se mít den rozdělený. Dopoledne vařím, uklízím a mám i chvilku sama pro sebe. Odpoledne si najdeme čas na hraní se starším synem a na úkoly – samozřejmě pokud dvojčátka spí nebo zrovna nepotřebují péči.
Starší bráška hodně pomáhá. Pomáhá s přebalováním, koupáním, krmením i oblékáním. Zapojil se i do vaření a chodu domácnosti, aby mamince ulehčil. Celou dobu, co jsme byli v nemocnici, se na dvojčátka neustále ptal – jak se mají, co dělají, jestli jsou v pořádku a kdy je konečně uvidí. První co udělá, když přijde ze školy, je, že běží rovnou za nimi a kontroluje, jestli je všechno v pořádku.
Nikdy nebudu schopná splatit všechnu péči a laskavost lékařům a sestřičkám, kteří se o moje děti starali. Viděla jsem, kolik předčasně narozených dětí je na oddělení, kolik z nich mělo ještě nižší váhu než ty moje. Nedokážu si představit, jak těžké to mají jejich rodiče.
Děkuji za veškerou péči o mě i o moje dvojčátka.
Michaela,
maminka Kristiánka (1320 g) a Melánie (1480 g)
Napsat komentář