S nadsázkou často říkám, že početí bylo to jediné bezproblémové z celého těhotenství.
Od 6. tt jsem krvácela, prodělala boreliózu, přidala se těhotenská cukrovka a na 1. screeningu vyšlo vysoké riziko preeklampsie, růstové restrikce plodu a Downova syndromu. Odběr plodové vody naštěstí žádné postižení nepotvrdil. Neoddechla jsem si však na dlouho – krvácení se vrátilo a já nejednou v sanitce malou obrečela, že jsem potratila. Ale malá byla bojovník od začátku a nedala se.
Následovala vcestná placenta a první hospitalizace v K. Varech. Doma jsem pobyla sotva týden, když se ke krvácení přidaly silné bolesti (kontrakce) a z Varů mě převáželi rovnou k Apolináři, protože na rozběhnutý porod ve 22. tt byli „krátcí“. A od 24. 9. 2024 se začal psát náš apolinářský příběh.
Zažila jsem tu tři nejhorší okamžiky svého života:
– rozhovor s neonatology a otázku, zda chci své dítě zachránit (v šedé zóně o tom rozhodují rodiče) se všemi riziky, která hrozí,
– samotný porod, který přišel o osm dní později, po dvou úspěšně zastavených porodech,
– a následujících 24 hodin.
Nikdy v životě jsem se tolik nebála a nebyla tak bezmocná. Věci se děly a já nemohla nic ovlivnit. Hanička přišla na svět hodinu poté, co jsem sestřičkám nahlásila kontrakce. Byl to akutní porod a byly jsme obě v ohrožení života. Hanička se narodila 1. 10. 2024 v týdnu 24+1 s váhou 640 g.
Probudila jsem se po celkové anestezii uprostřed noci na JIPce s bolavým břichem. Brečela jsem a brečela. Žije moje dítě? To bylo to jediné, co mě zajímalo. První zprávy přišly až po několika mučivých hodinách. Hanička byla resuscitovaná, měla problémy s oběhem a trvalo dlouho, než ji stabilizovali. Byla v ohrožení života a následujících 72 hodin mělo být rozhodujících.
Pořád jsem se všech ptala, jestli neví, jak na tom Hanička je – každé sestry, která vpadla do mého pokoje na šestinedělí. A že jich den po porodu nebylo málo… Rehabilitační – nějaké cviky po císaři, nevnímala jsem. Kapačky, léky, antibiotika… porod mi totiž opakovaně rozjel zánět.
Až pak přišel anděl: Miluška Plecerová. Někdy mi byla víc psycholožkou než laktační poradkyní. Dala mi naději. Zvládneme to s Haničkou.
Celých deset dní, co jsem byla hospitalizovaná na šestinedělí, bylo šílených. Zánět se nedařilo dostat pod kontrolu, mívala jsem vysoké horečky, blouznila, a kdykoliv se je povedlo srazit, doploužila jsem se na ARO. A když jsem nedoploužila, tak jsem telefonovala. Každé nové zprávy jsem se tolik bála.
„Musíte být silná, musí z vás cítit klid a pohodu,“ říkali mi všichni. Snadněji se to řekne, než udělá. Byla jsem stovky kilometrů od rodiny, v cizím městě, neuměla jsem si představit, co bude dál. Byla jsem maminka, ale dítě jsem neměla u sebe. Nemohla jsem si ji pochovat (až po dlouhých deseti dnech)… nejistota a strach mě stravovaly.
Z nás dvou byla silnější vždycky Hanička. Ona byla tím hnacím motorem, obrovská bojovnice. Když takhle malý človíček dokáže tolik bojovat, já musím přece také.
Časem se v tom všem vytvořila zvláštní rutina. V Praze jsem měla ubytování, kde jsem jen přespávala, a jinak celý den trávila u Haničky – povídala jí, četla jí a společně jsme se těšily na víkend, až přijede tatínek. Každé zazvonění na ARO bylo se strachem… co se dozvím tentokrát?
A v téhle bouři emocí jsem našla klidný přístav – Nedoklubko. Byla jsem vřele přijatá a naprosto pochopená. Žádné otřepané fráze: „To bude dobrý, oni ti ji tam vypiplají, to dáte.“ Ony věděly, čím si procházím.
Děkuji za obrovskou míru empatie, pochopení, za sdílení příběhů, zkušeností a za každé objetí, ze kterého jsem čerpala sílu do dalšího týdne.
U Apolináře jsme nakonec byly nekonečných pět měsíců – šest týdnů na ARU, necelé tři týdny na JIP a zbytek času na IMP2, z toho posledních pět týdnů na roomingu.
Co nás tak zbrzdilo? Jídlo, kyslík a otevřená dučej, ještě v době plánovaného termínu porodu. Kvůli ní podstoupila Hanička vyšetření v Motole a bylo rozhodnuto o chirurgickém uzavření. Byl stanoven termín operace. Jenže Hanička byla – a pořád je – paličák. Věci se prostě musí dít podle ní. Pár dní před operací si dučej uzavřela sama a v Motole nám říkali apolinářský zázrak. A zase nás „vyexpedovali“ zpátky.
Tady jsem se naučila, že člověk musí věřit do poslední chvíle. Zázraky se totiž dějí. Uzavřená dučej výrazně zlepšila dýchání a dařilo se snižovat průtok kyslíku. I tak jsme měli doma zajištěné kyslíkové bomby. A nakonec jsem byla vlastně ráda – domů jsme odcházeli plně monitorovaní a dodávalo mi to klid.
Nejvíc nás ale zdrželo jídlo. Hanička nikdy nevypila svou dávku, nepřibírala, jak měla. Cokoli jsme poslali sondou nad její limit, vyzvracela. Měla problém s lahvičkou Brown. A tady nikdy nepřestanu být vděčná rehabilitační sestřičce Marušce, která nám v tomhle tolik pomohla. Nakonec se stala naší pediatričkou… i mojí psycholožkou.
Jenže čím déle se náš pobyt prodlužoval, kamarádi, s nimiž jsme to táhli od ARA, postupně odcházeli, a já na tom byla psychicky hůř a hůř. Nakonec se za nás postavily i sestřičky: „Běžte domů i s tou sondou, vy to zvládnete. Oběma vám bude doma líp.“ A tak – na moje přání a po velkém vyjednávání – jsme 25. 2. 2025 šly domů.
S kyslíkem, se sondou. Hadičky, kam se podíváš. Ale domů. Konečně jsem nebyla na všechno sama. Konečně jsme byli rodina.
Nebudu lhát – začátek byl neskutečně těžký. Zatímco kyslíku jsme se zbavili relativně rychle a do tří měsíců ho Hanička nepotřebovala vůbec, s jídlem byly problémy stále. Navíc si Hanička obden sondu vyrvala a my jezdili na přesondování do K. Varů.
Až si jednou vytrhla sondu přímo při vyšetření v pražském CKP a naše paní doktorka řekla: „Tak zkuste bez sondy. Necháme ji, jestli to dá a nebude hubnout.“ Vložila do Haničky důvěru – a ona ji využila. Nepřibrala, ale ani nezhubla. A sondu už od dubna nepotřebovala.
Dnes je Hanička 13 měsíců bio, 9,5 měsíce korigovaně. S jídlem bojujeme stále – má lepší a horší dny. Krmíme pořád v noci v polospánku, tehdy vypije nejvíc. Příkrmy jsme zavedly, dokonce i tolik obávané kousky zvládla. Jen to množství… Není a nebude tabulkové dítě. Ale myslím, že jsme se s tím už všichni, včetně doktorů, smířili. Aktuálně váží 6,9 kg.
Kromě jídla ještě bojujeme se spánkem, protože ten je asi jen pro sraby. 😄
Ale je to naše hyperaktivní střela. Leze po čtyřech, sedí a nedávno si i stoupla. A když se u nás řve, tak je to minimálně v polovině případů proto, že „něco nejde“.
Pamatuji si, jak jsem si po porodu četla všechny příběhy dětí narozených ve 24. tt. Strašně jsem se bála následků. Nemilovali bychom ji míň, ale ten strach tam byl.
Pro všechny, kdo to mají podobně a porodili takhle brzy, přináším naději: Hanička je naprosto zdravá. Jen stříkáme spreje na plíce, které ještě musí dozrát. Nevíme, co ještě přinese čas, ale nic z toho, co nám hrozilo, se nepotvrdilo.
Byl to nekonečně dlouhý čas u Apolináře, ale poznala jsem tu spoustu skvělých lidí – z řad personálu, Nedoklubka i maminek. Vznikla tu přátelství na celý život.
Všem, kdo čtou tyto řádky a zrovna míří na JIRP: vydržte. Jednou to skončí a budete doma jako rodina. Nevěřila jsem tomu, připadalo mi to jako hudba budoucnosti, která se nehraje pro moje uši. Ale i my jsme se dočkali.
Děkujeme za náš apolinářský zázrak. 💜
Napsat komentář