„Míšo, je mi to líto…“
Tuhle větu mi lékařka řekla v osmnáctém týdnu těhotenství – a zůstala se mnou dodnes. „Je mi to líto, ale čípek je zkrácený víc než na polovinu a je možné, že miminko nedonosíte.“ Byl to okamžik, který mi doslova převrátil svět naruby. Do té doby jsem měla pocit, že mám vše pod kontrolou.
První těhotenství s Amálkou sice nebylo jednoduché – první screening nedopadl dobře a kolem 32. týdne jsem byla hospitalizována pro hrozící předčasný porod – ale nakonec všechno dopadlo dobře. Amálka se narodila ve 36. týdnu a byla zdravá. Věřila jsem, že to tak bude i podruhé. Jenže život to naplánoval jinak.
Těhotenství s Olivkou bylo od začátku jiné. Po té události v osmnáctém týdnu se všechno změnilo. Najednou se celý svět smrskl na jedinou otázku – vydržíme to? Každý další kontrolní ultrazvuk, každé vyšetření, každé slovo lékařů, kteří mluvili o tom, že jsem „časovaná bomba“, se mi hluboko zapsalo do paměti.
Ve 24. týdnu mi nasadili pesar. Lékaři tehdy mluvili jasně – buď to pomůže, nebo ne. Bylo to období plné strachu, pokory i obrovského vnitřního klidu. Zároveň jsem věděla, že pokud chci dát své dceři šanci, musím se ztišit, zklidnit a důvěřovat. Rozhodla jsem se, že nechci žádné zásahy, žádné kortikoidy ani hospitalizace. Chtěla jsem dát prostor svému tělu, sobě i dítěti. A můj lékař mě v tom podpořil. Řekl mi tehdy jedinou důležitou větu: „Musíš zůstat hlavně v klidu.“
A tak jsem čtyři měsíce strávila doma. Bez návštěv, bez vycházek, bez jistoty, kdy to všechno skončí. Chodila jsem jen na balkon – dýchat
čerstvý vzduch a zklidnit hlavu. Uvnitř jsem cítila obrovskou vlnu emocí – od víry, že všechno zvládneme, až po panické strachy, které přicházely nejčastěji v noci. Pamatuji si, jak jsem jednou seděla na posteli, cítila tvrdnutí břicha a v hlavě mi běželo: „Je 25. týden… Kdyby se teď narodila, přežije? Bude zdravá?“ Byly to chvíle, kdy jsem se učila být v tichu, odevzdanosti a důvěře.
Tehdy jsem se začala napojovat sama na sebe – i na miminko. Učila jsem se pracovat s myslí, s dechem, s energií, s vírou. Každý den byl o malém kroku k sobě. O chvílích, kdy jsem si říkala, že musím věřit, i když nevím čemu.
A pak přišel 35. týden. Praskla mi voda. Všichni na mě tehdy v porodnici hleděli – bez kortikoidů, bez antibiotik, bez zásahů. Polovina personálu se divila, že jsem celé těhotenství zvládla bez hospitalizace. Ale já věděla, že to bylo přesně tak, jak mělo být.
Olivka se narodila s těžkou infekcí. Hned po porodu ji odnesli. Měla horečky, dostávala antibiotika, byla napojená na kyslík a ležela v inkubátoru. Byla tak maličká, křehká, bezbranná. Pamatuji si, jak jsem stála vedle inkubátoru a jen se modlila. Nevěděla jsem, jestli to zvládne. Jen jsem věděla, že musím věřit za ni.
První dny byly nejtěžší. Každý pohled na ni byl směsí bolesti, lásky a naděje. Pak se ale začalo všechno obracet k lepšímu. Antibiotika měla jen týden místo plánovaných dvou, brzy jí sundali sondičku i kyslík. Když se poprvé napila sama, věděla jsem, že to zvládne.
A zvládla to. Dnes by nikdo nepoznal, že se narodila o pět týdnů dřív. Je zdravá, veselá, plná života.
Jsem porodní asistentka. A přesto – nebo možná právě proto – vím, že žádná zkušenost mě nepřipravila na to, co znamená být na druhé straně. Na té mateřské. Na straně, kdy stojíš u inkubátoru a modlíš se, aby to tvoje dítě dýchalo. Tahle zkušenost mě proměnila. Naučila mě pokoře, víře a vnitřní síle.
Díky ní jsem dnes součástí Nedoklubka. Vím, jaké to je bát se o život dítěte. Vím, jaké to je hledat naději, když nevíš, jestli ještě nějaká je. A právě proto dnes provázím ženy v těhotenství i po porodu. Pomáhám jim pracovat se strachem, s emocemi, s tělem, s vírou v sebe. Protože vím, že každá z nás má v sobě obrovskou sílu – jen ji někdy potřebuje znovu najít.
Když se dnes dívám na své dvě holčičky, cítím vděčnost. Za život. Za lekce, které mě naučily důvěřovat. Za každé nadechnutí, které je připomínkou, že zázraky se dějí – každý den.
Napsat komentář