Příběhy rodičů předčasně narozených dětí v sobě nesou tichou sílu, odvahu a každodenní malé zázraky. Každý z nich je jiný – a zároveň všechny spojuje hluboká láska a víra, která drží rodiny nad vodou v těch nejtěžších chvílích.
Dnes s vámi sdílíme výjimečný příběh, který vyprávějí oba rodiče malé Emičky. Maminka i tatínek popisují svou cestu – každý svým hlasem, každý se svou perspektivou, ale oba se srdcem plným lásky k té nejmenší bojovnici.
Příběh Emičky z pohledu maminky Kateřiny
Těhotenství s Emičkou probíhalo od začátku v pořádku. Kontroly, screeningy, vyšetření – zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, co se později přihodilo.
Přišel den, středa 1. června, kdy jsme měli výročí 9 let vztahu. Rozhodli jsme se, že zajdeme na bazén, na oběd a strávíme společně hezký čas. Další dny jsem začala mít občas křeče v břiše, ale nepřišlo mi to nijak zvláštní. V neděli jsem začala pociťovat silnější bolesti, ne však moc často, a tak jsem to opět nějak neřešila. Dokonce jsem to brala s nadsázkou v tom smyslu, že jestli budou porodní bolesti takové a ještě stokrát horší, tak to bude masakr.
Neměla jsem v tu dobu žádné zkušenosti s předčasným porodem, ani osobní, ani z okolí – pomalu jsem ani nevěděla, že něco takového může přijít. Navíc bezproblémové těhotenství mě pořád uklidňovalo, že přece do nemocnice nepojedu s nějakou „prkotinou“.
V pondělí navečer se bohužel bolesti vystupňovaly a před spaním začaly být v pravidelných intervalech. Odskočila jsem si na WC a zjistila, že krvácím. V tu chvíli mi došlo, že to už vážně nemohu jen tak přejít. Jakmile jsem se vrátila do ložnice, partner se hned zeptal, zda je vše v pořádku. Když jsem mu řekla o krvácení, neváhal a navrhl, že mě vezme na pohotovost. Sbalila jsem si pár věcí, kdyby náhodou…
Do jihlavské nemocnice jsme dorazili kolem 1.–2. hodiny ráno. Začalo kolečko vyšetření a zjištění – mám rozběhnutý porod. Dostala jsem kortikoidy a léky na pozastavení a paní doktorka mezitím obvolávala pracoviště v Brně a Praze. Nakonec bylo rozhodnuto o převozu k Apolináři v Praze.
U Apolináře jsme byli kolem páté ráno. Na příjmu jsem prošla vyšetřením, poté mě převezli na pokoj, kde byly maminky v počínajícím porodu. Vlastně mi pořád nedocházelo, proč ležím zrovna tam. Říkala jsem si, že mě jen zkontrolují a pojedu domů. V té době jsem byla 27+6.
Partner mi ještě ten den přivezl osobní věci, za což jsem byla velmi vděčná, protože v tašce jsem měla opravdu minimum. Absolvovala jsem další vyšetření a odběry a druhý den jsem čekala na vizitu. Už bylo podezřelé, že jsem nedostala snídani. Sestřička řekla, že se vše dozvím na vizitě.
Tam se bohužel potvrdil nejhorší scénář – porod je v běhu a Emička musí na svět. Pět minut na sbalení, rychlá SMS partnerovi a jde se na sál. Emička nebyla otočená hlavičkou dolů, a proto byl zvolen císařský řez.
Moje první operace. Emičku (28+0) mi sestřičky na okamžik ukázaly a hned odnesly. Já byla převezena na JIP, kde jsem strávila jeden den. Emičku jsem u sebe mít nemohla, ani žádný osobní kontakt. Dostala jsem alespoň její první fotografii. Ještě tentýž den mě navštívila laktační poradkyně a podařilo se získat první kapku kolostra.
Další den jsem byla převezena na pokoj šestinedělí. Odsud jsem za Emičkou chodila několikrát denně – nejprve na JIRP, pak na JIP a později na intermediální péči. Mezitím jsem odpočívala a hlavně odsávala mléko. Naštěstí se laktace rozjela a byla jsem schopná zásobovat Emičku. Později jsme dokonce mléko zamrazovali a chtěla jsem se stát dárkyní.
První návštěva u inkubátoru byla velmi silná– vidět Emičku v inkubátoru, droboučkou, s hadičkami… Zvlášť v tom teple u inkubátorů se mi zatočila hlava. Druhý den jsem poprvé klokánkovala – nepopsatelné.
Takhle probíhaly další týdny – návštěvy, klokánkování, informace od lékařů, každodenní naděje a obavy. Emička byla celou dobu na kyslíku, krmena odsátým mlékem, později přišel stafylokok, anémie… U Apolináře jsme strávily 5 týdnů. Já nejprve 10 dní na oddělení, poté na ubytovně.
Po převozu do Jihlavy se zprvu zdálo, že vše pokračuje dobře – Emička začala zkoušet pít z prsu nebo lahvičky a snižoval se kyslík. Pak ale začaly desaturace a byla stanovena diagnóza BPD (2. stupeň). Brzy bylo potřeba transfuze kvůli nízkému železu. Později se objevily krevní nitky ve stolici a po vyšetření byla diagnostikována alergie na pšeničnou mouku a kravskou bílkovinu. Po doporučení alergologa a těžké bezmléčné dietě jsem souhlasila s přechodem na umělou výživu.
Poté jsme čekali na vyřízení kyslíkové podpory domů. Partner se aktivně zapojil do komunikace s pojišťovnou a 9. 9. 2022 jsme mohli domů. Kyslík byl doma, ale použili jsme ho pouze jednou, preventivně. Přibližně po půl roce byl odvezen.
První rok – časté kontroly neurologie, oční, kardiologie, pneumologie, speciální pediatrie, rehabilitace. Postupně se vše lepšilo a kontroly se rozvolnily.
Emička vše postupně dohnala svým tempem. Na dvouleté kontrole u psycholožky dokonce v některých aspektech odpovídala tříletým dětem.
Dnes žije plnohodnotný život. Miluje tanec, zpívání, knížky, školku, je veselá a nikdo by nepoznal, že se narodila předčasně. Navždy budeme vděční lékařům. A věříme, že velkou roli hrála i naše víra, trpělivost a každodenní přítomnost.
Příběh Emičky z pohledu tatínka Michala
„Předčasně, ale naplno aneb Tátou mezi monitory“
8. 6. 2022 Den, který měl být ještě dlouho jen v kalendáři – a přesto změnil úplně všechno.
Když jsem poprvé vstoupil na JIRP, netušil jsem, co znamená mít předčasně narozené dítě. Věděl jsem jen jediné – že jsem táta.
Vážila 1105 gramů. Číslo, které se mi vypálilo do paměti jako tetování. Menší než moje dlaň. A přesto nejsilnější člověk, jakého jsem kdy poznal.
Když jsem ji poprvé slyšel plakat, byl to sotva slyšitelný zvuk, ale pro mě nejhlasitější na světě. Dýchala. To tehdy znamenalo celý vesmír.
Dny u Apolináře se neměřily časem, ale gramy, dechy a alarmy. Každý gram navíc byl vítězství. Každá minuta bez alarmu úleva. A já se učil číst přístroje jako jazyk života.
První týdny jsem se bál jí dotknout. Ležela tam jako malý astronaut obklopená technikou, a já jen šeptal:
„Jsem tu. Dýchej. Bojuj. Nikdy tě neopustím.“
Bylo to těžké období – bydlení daleko, dojíždění přes 120 km, práce, péče o domácnost… a každý večer návrat do prázdného bytu. Ale nikdy jsem nepřestal věřit.
Když po třech měsících dýchala sama, bylo to jako svítání po dlouhé noci. A když jsme si ji konečně odváželi domů, v obrovské autosedačce, téměř ztracenou v dece, věděl jsem, že jsme přežili něco, co nás navždy proměnilo.
Dnes nikdo nepozná, čím si prošla. Ale já to nikdy nezapomenu. Každý její smích je důkazem, že zázraky se dějí.
Milníky
-
8. 6. 2022 – poprvé jsem viděl Emičku na JIRP
-
9. 6. 2022 – první přebalování a klokánkování
-
13. 7. 2022 – převoz do Jihlavy
-
9. 9. 2022 – návrat domů
Každé nedonošeňátko píše svůj příběh. Ten Emičky je příběhem síly, trpělivosti, rodičovské lásky a naděje.
Je také připomínkou toho, že cesta za zázrakem může být dlouhá, plná strachu i nejistoty – ale stojí za to.
Děkujeme rodičům Emičky, že se rozhodli svůj příběh sdílet spolu – maminka i tatínek.
Jejich slova mohou být světlem pro všechny, kdo právě teď procházejí podobnou cestou.
Napsat komentář