Když jsem zjistila, že čekáme dvojčátka, nedokázala jsem se s tou zprávou dlouho smířit. Až do zhruba 20. týdne mě provázel velký strach – jak to zvládneme, jestli to vůbec dokážeme. Když nám pak potvrdili, že čekáme dva chlapečky Bi-Bi, začala jsem to pomalu přijímat… Jenže se mi začal zkracovat čípek a těhotenství se stalo vysoce rizikovým.
Trápila mě hypertenze, těhotenská cukrovka, obezita a také fakt, že první porod proběhl předčasně. Do rizikové poradny jsem dojížděla k Apolináři k panu doktoru Vojtěchovi – milému a empatickému lékaři, který mi byl velkou oporou.
V 27. týdnu mi o víkendu začala odcházet hlenová zátka po velkých kusech a 12. srpna 2024 jsem musela být hospitalizována na rizikovém oddělení u Apolináře. Rozbíhal se mi porod, který se podařilo medikací zastavit. I tak to ale bylo psychicky velmi náročné – hlava pracovala naplno a strach, co bude, mě neopouštěl. Co když porodím takhle brzy? Co bude s našimi dětmi?
Nakonec jsme vydrželi do 29+6. Ráno jsem po návštěvě toalety už nedokázala vlézt zpět do postele. Verdikt lékařky byl nekompromisní – okamžitě na sál. Byla jsem otevřená na 10 cm, vak blan promiňoval. Kdyby praskl, první syn by se narodil přirozeně, druhý by však kvůli poloze musel na svět císařem. A tak jsem nakonec porodila oba chlapečky akutním císařským řezem –
v 6:07 Tadeáška (1325 g, 38 cm) a v 6:09 Viktorka (1595 g, 40 cm).
Poprvé jsem je viděla až druhý den odpoledne. Na JIP jsem se zpočátku nemohla ani postavit – tlak mi kolísal kvůli hypertenzi a velké ztrátě krve. Když jsem se za pomoci přítele konečně dostala na ARO a viděla své děti v inkubátorech, cítila jsem selhání. Měla jsem pocit, že jsem jim ublížila. Dokonce jsem v tu chvíli nevěděla, jestli vůbec chci být jejich mámou. Nebyla jsem připravená na tu psychickou zátěž.
Seděla jsem u inkubátoru a necítila nic. Naštěstí to byla jen bouře hormonů. Po čase se všechno uklidnilo – s adaptací přišla i láska, ale také strach. Strach, jestli to zvládnu. Jak se postarám o tak maličká, křehká miminka?
Kluci byli naštěstí velcí bojovníci. Tadeášek byl na ARO jen tři dny a Vikoušek čtyři. U něj museli krátce po porodu podat surfaktant kvůli rozvíjející se dechové tísni, ale zvládl to na jedničku – stačily mu jen kyslíkové brýle a CPAP.
Postupně se ukázalo, že Vikoušek trpí silným refluxem. Klokánkovali jsme ho proto ve svislé poloze, musel být vysoko i v inkubátoru a často měnit polohy. Na JIP strávili kluci měsíc, poté se přesunuli na IMP, kde byli ještě 15 dní – a pak konečně spolu na pokoj!
Viky často blinkal, plakal, trápila ho „žáha“. Nakonec mu nasadili vysoce kalorickou stravu, po které se vše postupně zlepšilo. Jednou se ale stalo, že se mu mlíčko vrátilo a začal se dusit. Kdyby na pokoji nebyla kamarádka, která doběhla pro pomoc, nevím, jak by to dopadlo. Ten pohled zůstane v mé paměti navždy.
A pak přišel ten den – 7. listopadu. Den, kdy jsme si kluky konečně odvezli domů. Trvalo dlouho, než jsme si na novou roli zvykli, ale postupně jsme se sžili. Vikoušek nakonec skončil na ABKM mlíčku a později i Tadeášek, na kterém jsou dodnes.
Dnes jsou kluci strašně šikovní. Nikdo by neřekl, že se narodili předčasně. Rostou, dělají nám radost a přibývá dní, kdy převažuje slunce nad bouřkami.
Stále docházíme do rizikové poradny každé dva až čtyři měsíce a s jedním z kluků i na fyzioterapii, ale už pomalu můžeme ubírat.
Dnes mají kluci 13 měsíců biologicky a za chvilku 11 korigovaně.
Jsou to malí rošťáci – nálady mají proměnlivé jako počasí. Chvilku smích, chvilku bouřka. Vikoušek (ten s méně vlásky) je klidnější, méně průbojný, zatímco Tadeášek je větší pohodář a usměvavý dobyvatel. Občas se pošťuchují – Tadeáš chce všechno, co má brácha, Viky ho zatahá za vlasy, Táda ho postrčí. Prostě dvojčata, jak mají být.
A já? Jsem za ně nekonečně vděčná.
Moc děkuji Apolinářskému Nedoklubku – ženy tam jsou neuvěřitelně empatické a milé. Hodně mi pomohly po psychické stránce. Jsou to andělé. 👼🏻
Napsat komentář