Mým snem bylo mít velkou rodinu.
Avšak prognózy lékařů byly opačné. V šestnácti letech mi prasklo slepé střevo. Po mnoha operacích mi lékaři tvrdili, že nikdy nebudu mít své děti. Vůle člověka však dokáže zázraky. A tak jsem se rozhodla ke svým čtyřicátým narozeninám pořídit si páté miminko.
Cesta k němu byla dlouhá a zadařilo se nám až na úplně posledním pokusu IVF.
Těhotenství probíhalo jako vždy v pohodě a my se moc těšili. Užívala jsem si těhotenské plavání, těhotenské masáže… a najednou, z ničeho nic, mi bylo zvláštně. Hůře se mi dýchalo, bolela mě hlava… Pro jistotu jsme jeli do porodnice. Tam se jim nepozdávalo nic zvláštního. Doma jsem si na radu sestry měřila tlak – a ten byl neobvykle vysoký. Když mi bylo ještě hůř, jeli jsme do porodnice znovu. Ale domů jsme se vraceli se stejným výsledkem. Unavená jsem si šla lehnout a i když mi nebylo nejlépe, věřila jsem lékařům.
V noci už jsem to nemohla vydržet a vyjeli jsme do FN Olomouc. Tam byli z mého stavu zděšení a verdikt zněl – preeklampsie v těžké formě. Byla jsem ve 20. týdnu a lékařka na příjmu doporučila ukončit těhotenství, protože jsem byla ohrožena na životě. Rozhodnutí však nenechala jen na sobě a přivolala další kompetentní lékaře.
Naštěstí tam byl i můj rytíř a zachránce, pan doktor (nyní již primář) Hálek. Ten prohlásil, že každá minuta rozhoduje a zkusit se musí
všechno. Sehraný tým FN Olomouc dokázal můj tlak zkrotit a celkový stav stabilizovat – na dlouhých osm týdnů. Osm týdnů, které stačily k záchraně našeho miminka. Během té doby mi byly podány léky na dozrání plic miminka.
Za každý den jsem byla neskutečně vděčná, ale celou dobu mě provázel obrovský strach. Osm dlouhých týdnů jsem ležela na levém boku, koukala na kachlíky ve světle hnědé barvě a poslouchala zvuky přístroje, který mě monitoroval. Tehdy jsem neměla vůbec ponětí, co může přijít… Neznala jsem nikoho, kdo by měl nedonošené miminko. Moje představy byly katastrofální. Neměla jsem si o tom s kým popovídat. Ve všem jsem si připadala strašně sama.
Byly to dny naděje, ale pro mě také velmi těžké a psychicky náročné.
Proč já tehdy nečetla všechny ty příběhy jiných rodin? Protože jsem neznala Nedoklubko. Nikdo mi o něm neřekl. Určitě by mi to tehdy velice pomohlo – vědět, že spousta podobných příběhů, jako je ten náš, má dobrý konec.
15. listopadu 2022 byl den jako každý jiný. Nic neobvyklého se nedělo a já se cítila v rámci možností dobře. Ale kolem 17. hodiny se můj stav začal z ničeho nic zhoršovat. Všechno přišlo nečekaně – i když jsme to vlastně čekali každým dnem… V 17:28 prohlásil pan doktor: „Jedeme na sál.“ A já obdivovala, jak jsou všichni sehraní. Každý věděl, co má dělat. Já měla jen obrovský strach. Strach z toho, co bude. Proč se to děje? Já to tak přeci nechtěla.
Krátce po 18. hodině se narodila naše Emilie (28+2 t.t.). Vážila 830 g a odhadem měřila 30 cm.
Byla moc statečná a šikovná. V nemocnici jsme strávili Vánoce i oslavili Nový rok. Domů jsme jeli po 52 dnech s váhou necelé 2 kg.
Byl to velký rozdíl – vézt si domů takového malého, nedonošeného drobečka oproti předchozím dětem.
Po propuštění z nemocnice jsme až do jednoho roku pravidelně docházeli na cvičení Vojtovy metody a Bobath. Jakmile začala Emča chodit, nebylo už potřeba ve cvičení pokračovat. Vyšetření v roce nám naštěstí dopadlo dobře, ale pro jistotu jsme byli každý rok, až do tří let, kontrolováni.
Protože Emča moc dobře nepřibývala na váze, často jsme jezdili do rizikové poradny. V pravidelném kontaktu jsme zůstávali asi do roka a půl. Pak už naše návštěvy nebyly tak časté a po druhých narozeninách, kdy Emča splnila psychomotorický test, jsme se nadobro rozloučili.
Emča byla kojena a i když vypila potřebné dávky – i víc –, nechtělo se jí přibývat na váze. Byli jsme i na metabolickém vyšetření, které dopadlo dobře. Nakonec jsem souhlasila, že ke kojení přidáme energetické mlíčko. I tak ale přírůstky nebyly nic extra. S časem se to ale začalo srovnávat. A i když je Emča obrovský jedlík, není to na ní nijak extra poznat. Ale v tabulkách už dosáhla průměru.
Asi v půl roce čekalo Emču důležité vyšetření. Když se narodila, proběhl test z kapky krve odebrané z patičky. Ten nám dopadl špatně – test na cystickou fibrózu. Její malý přírůstek na váze chvilku přisuzovali i této nemoci. Ve FN Brno nám udělali druhý, přesnější test. Ten naštěstí dopadl dobře a tuto nemoc u Emči vyloučili.
Doma jsme skvělý a sehraný tým. Děti mi moc pomáhaly a svou maličkou sestřičku naučily spoustu věcí.
Emilie vše dohnala a dnes už by na ní nikdo nepoznal, že se narodila tak maličká. Své vrstevníky dorostla, některé dokonce i přerostla. Protože byla tak šikovná a my věděli, že vše dobře dopadlo, dali jsme naší Emče druhé jméno – Althea, což znamená „zdravá“.
Od září chodí do mateřské školky a v listopadu oslaví už své třetí narozeniny.
Nezoufejte nad tím, co nám osud chystá. Stůjte s hlavou vzhůru, i když se nám strachy podlamují kolena. Ti maličkatí drobečci nám ukážou, kolik je v nich síly. A nakonec to budeme my, kdo se bude učit od nich.
Napsat komentář