Náš příběh se začal psát v květnu 2022, kdy jsem v den druhých narozenin dcerky objevila na těhotenském testu dvě čárky. A tak jsme se začali těšit na druhé miminko. Stejně jako u první dcerky jsem nepředpokládala žádné komplikace, snad jen časté návštěvy hematologie a píchání Clexane kvůli leidenské mutaci, kterou mám. I proto jsem u svého gynekologa byla velmi brzy po zjištění těhotenství. Na prvním UTZ se nic moc nezjistilo, jen že se miminko opravdu „zabydluje“.
Na další kontrole ale přišlo velké překvapení. Nezabydlelo se jedno miminko, ale rovnou dvě. Dvě krásné fazolky, každá se svou vlastní placentou i plodovým obalem (Bi-Bi dvojčata). Pro všechny to bylo velké překvapení.
Těhotenství probíhalo bez problémů, krom nevolností a velké únavy to bylo jedno z nejkrásnějších období našeho rodinného života. Pomalu jsme se připravovali na to, že nás bude pět. Hledali jsme větší auto, řešili výbavičku pro dvě miminka, těšili jsme se a užívali si každý den naplno.
Blížily se Vánoce a já 22. prosince vyrazila brzy ráno na kontrolu. První kontrola včetně kontroly ozev miminek. Ten den mrzlo, bylo náledí, a cesta mi trvala déle než jindy. Jela jsem pomalu, ale těšila jsem se na dobré zprávy, jak miminka rostou.
Bohužel… ty nepřišly. Porodní asistentce se nepodařilo najít ozvy obou miminek, dařilo se pouze u jednoho. Ještě se omlouvala, že s dvojčaty je to vždy složitější, a rozhodně to neznamená, že by bylo něco špatně. Upřímně jsem cítila nervozitu, ne strach. Na ultrazvuku ale přišla rána – jedno z miminek bylo bez srdeční akce. I když mě lékař držel za ruku, všechno mi vysvětloval a říkal, že druhé miminko je v pořádku… Nebyla jsem schopná tyto informace vnímat. Cítila jsem úplnou prázdnotu. Čas najednou plynul hrozně rychle a zároveň se neskutečně vlekl.
Na kontrole jsem byla v nemocnici, kde jsem chtěla rodit – nemocnici bez novorozenecké JIP. Byla jsem přesvědčená, že miminka donosím a rozhodně se nic nestane. Nejednou jsem stála před volbou dvou nemocnic, kam mě mohli převézt. Vybrala jsem si Jihlavu, i když byla dál od
domova, byla by to moje druhá volba pro porod.
A tak jsem najednou ležela na vyšetřovně v jedné nemocnici a čekala na ZZS, která mě měla odvézt do nemocnice, kde se budou schopni postarat o miminko narozené v 34+2 tt. V té době mi pořád hlavou plula myšlenka, že se třeba spletli a narodí se obě dvojčátka v pořádku.
Po příjezdu do Jihlavy bylo rozhodnuto o akutní sekci. Naštěstí byl personál velmi empatický a počkal na mého muže, aby mohl být na sále se mnou.
Ondrášek se narodil ve 12:44 jako spící andílek, hned po jeho příchodu na svět vplula bojovnice Klárka. Na pár minut jsem ji měla u sebe – mohla se na ni dívat, hladit ji. Po chvíli ale potřebovala kyslík, a tak ji odvezli na Novorozeneckou JIP. Nás s mužem čekalo to nejtěžší loučení s naším chlapečkem, za které ale budu navždy vděčná – alespoň na chvíli ho držet v náručí a říct mu, že ho milujeme…
Hned na šestinedělí jsem dostala odsávačku a stříkačky na uskladnění mleziva. Manžel celé odpoledne přecházel mezi mnou na šestinedělí a maličkou na JIP, posílal mi fotky a informace. Za malou jsem se dostala hned, jak jsem se mohla zvednout, těsně před půlnocí. Ten pohled do inkubátoru byl tak bolavý – malá, zranitelná, křehká holčička.
Druhý den jsem od lékařky dostala veškeré informace. Klárka prodělala krvácení do mozku, trpěla svalovou hypotonií, byla velmi vyčerpaná, téměř nereagovala a pořád jen spala. Porod pro ni byl vysvobozením – chlapeček nežil více než týden a ona věděla, cítila, že se něco děje. Pak už šlo i o její život a zdraví. 24. 12. 2022 byla konečně stabilní a my si ji mohli poprvé pomazlit, pochovat a potulit. Byl to ten nejkrásnější vánoční dárek.
Přede mnou stálo těžké rozhodnutí – zda odejít z šestinedělí domů za mužem, starší dcerou a za Klárkou jen dojíždět, nebo se nechat hospitalizovat jako doprovod a být jen s Klárkou, za cenu, že Gábinku uvidím až po návratu a bude za námi dojíždět jen manžel (mezitím byl v nemocnici vyhlášen epidemiologický – chřipkový zákaz návštěv).
Nakonec jsme se rozhodli, že zůstanu s Klárkou. Gábinka byla šťastná u babičky a dědy. Dny plynuly rychle – ráno jsem od šesti odsávala mléko, Klárka se bohužel nedokázala přisát a potřebovala sondu. Po vizitě jsem ji mohla hned klokankovat, pak zase rychle odsát, dát si jídlo a vrátit se za malou. Byla a jsem neskutečně vděčná, že personál ke mně přistupoval opravdu empaticky a mile, hned mi ukázali péči, kterou jsem malé mohla poskytnout já. Tenkrát to pro mě bylo moc důležité – starat se o ni, být s ní.
Nikdy nezapomenu na první přebalování v inkubátoru, krmení sondou, polohování v Neobed pelíšcích… ale to klokankování – to bylo to nejkrásnější, co jsme spolu denně zažívali. Manžel často klokánkoval navečer, když za námi přijel. Pronosili a proklokánkovali jsme společně i poslední den roku 2022. Silvestrovské ohňostroje jsem pozorovala se sestřičkami, s maličkou v náručí a s nadějí, že už bude jen dobře. Cesta k uzdravení byla ještě dlouhá, ale byli jsme spolu a kolem sebe měli velkou podporu okolí.
Brzy nastal den, kdy malá mohla do postýlky a hned na to i za mnou na pokoj – jeden z nejkrásnějších okamžiků pobytu v nemocnici. Od té doby už šlo vše lépe. Trvalo to ještě skoro dva týdny, než se Klárka zbavila sondy a byla připravená jít domů. Konečně přišel ten vytoužený den, kdy jsme mohli zabalit a vyrazit společně domů. Před oddělením na nás už čekala
starší dcerka a taky babička a děda (moji rodiče), bez jejichž pomoci bychom toto období těžko zvládali.
První rok byl ale neskutečně těžký a psychicky náročný. O Klárku jsem měla velký strach. Čekali jsme i na výsledky pitvy a výsledky genetiky. Bála jsem se, abychom neztratili i ji.
Každý den nám ale dokazovala, jak je silná, statečná a taky tvrdohlavá. Prostě malá bojovnice. Téměř každý týden jsme měli nějakého lékaře nebo kontrolu – pediatra, neurologii, kardiologii, rehabilitace a cvičení.
Největší změny ale přišly po terapii na Osteodynamice® a po kraniosakrální terapii, kdy Klárka začala používat obě ručičky a viditelně zapojovala svaly, které předtím byly oslabené. Začala být celkově více akční a spokojená. Od půl roku jsme pak chodili plavat – a to bylo přesně to, co Klárka potřebovala, emocionálně i fyzicky. Podařilo se zpevnit střed těla a posílit svaly. Časem se tak hypotonie začala „vytrácet“ a dnes by člověk, který neví, co má za sebou, nepoznal, že je něco jinak. Stala se z ní šťastná, veselá holčička, co se nebojí žádné výzvy a do všeho jde po hlavě. Nejsou jí ještě ani tři roky a už zvládá tolik, že občas nestíhám sledovat, jak rychle roste.
Pokud zrovna teď sedíte u inkubátoru nebo držíte v náručí vaše malé miminko, které na svět spěchalo, nebojte se věřit, že všechno bude dobré ❤️.
Napsat komentář