Můj příběh bude možná jiný, možná ne. Nechci psát diagnózy, ani si je nepamatuji, nechci…
Těhotenství bylo po roce a kus vytoužené, vše bylo krásné, já se cítila dobře, sportovala, pracovala, užívala si ještě život, než to přijde. To, že to pak bude ještě tisíckrát lepší, to si každý musí prožít.
Najednou jsem se kvůli silnému krvácení ocitla na rizikovém oddělení, prakticky s nohama nahoře v extrémním klidovém režimu. Okamžité napíchání kortikoidů kvůli plícím miminka bylo samozřejmostí.
Bylo léto, krásné, které jsem viděla jen z okna. V nemocničním pokoji jsem shlédla celé LOH a fandila Krpálkovi…
Všechny příběhy a diagnózy, které jsem slyšela kolem, mi přišly děsivé a bylo mi líto holek z pokoje, co si vše vyslechly a zažily, jejich vizity byly dlouhé. U mě to bylo většinou rychlé – „Ještě držíme, tak v tom ještě pár dní pokračujte…“ Ale mohly chodit, aspoň po chodbách. A nakonec byly doma daleko dřív než my… Se slzami v očích jsem se s nimi loučila, když opouštěly pokoj a vracely se domů.
Celou dobu jsem si nic zlého nepřipouštěla, opravdu ne… O nedonošených miminkách jsem nic moc nevěděla. Že se už do porodu domů nedostanu, jsem věděla, jen jsem si říkala: „Sakra, co já tady budu tři měsíce dělat…“
Tak jsem dostala knížku, abych ukrátila čas… jenže odpočívat a soustředit se na Kmotra opravdu nešlo. Na stránku 21 jsem si místo záložky dala poslední ultrazvuk, na který koukám a usmívám se, co to mám v břiše za krásného mimozemšťana. Přesně tahle záložka vypadla z knihy po roce. Přesně po roce mi bylo úplně nejhůř a po nocích jsem tajně brečela, abych nikoho neobtěžovala.
Pojďme se vrátit zpět. Na rizikovém oddělení jsem za tři týdny hospitalizace ještě 2× extrémně krvácela. To druhé bylo poslední. Začalo
velkým únikem plodové vody. To ráno bylo tak krásné, azuro, a teplý vzduch sálal z otevřené ventilačky. Po probuzení jsem psala mamce, že je vše v pořádku, ať si užijí den. Filip nám betonoval základovou desku, svět se krásně točil dál. Ale nám se za pár chvil zastavil. A já se cítila tak sama a zoufalá. Dala jsem si za úkol „jen vydržet co nejdéle.“
Krvácení nešlo zastavit, takže pak přišla ta zpráva: „Ukončíme vám těhotenství.“
„Ukončíme těhotenství??? Sakra, to nezní dobře,“ v první chvíli mě napadly ty nejhorší myšlenky. „Provedeme akutní sekci.“ A už to jelo. Při převozu na lehátku mě začali připravovat na zákrok. Pamatuju si, jak jsem se strašně třásla, až jsem nadskakovala, slzy se koulely a nešlo mi se nadechnout na anestezii. Před sebou jsem měla hodiny: 09:30.
Pak probuzení na JIP, bolestivé… „Žije? Mám dítě?..“
A pod čajem lísteček: „Děvče, 990 g, 9:57.“
Zase slzy a bolest, ta u srdce, která mě provází tak dlouho.
Naštěstí brzy přišel anděl. Sestra Eva, která mě uklidnila. Emilku chválila, jak se snaží a bojuje, ukázala mi fotky… A teď musím já – když
dojdu na JIRP, můžu s ní být.
Za Emí jsem se dostala druhý den, vše bylo bolavé, vidět ji bezmocnou. Žádná máma nechce, aby takhle probíhalo první setkání. Bez kontaktu, přes skla inkubátoru, hadičky, dýchací maska, přístroje, které vše monitorují, dost často volají lékaře… Panika… Ale už teď jsem věděla, že tam leží malý anděl, ten náš. V pelíšku, zabalená do obřích rukou, pletené ponožky a velká síla. Je to bojovnice, jsme obě, už navždy, vše spolu vždy zvládneme, Emí.
Po deseti dnech konečně klokánkujeme. Jezdím dvakrát denně a sedím, dokud mi to dovolí. Konečně spolu, holčičko. Orofaciální stimulace, jak mě to naučili – to, abys měla ten nejhezčí úsměv, už brzy… Jsi tak křehká, miminko do dlaně.
Po 14 dnech spolu na pokoj. Ta největší úleva, která mě mohla potkat – už budu spát v klidu, koukat na tebe, nestrachovat se každé ráno. Nebudu se přetvařovat, že to zvládám, když jediné, co si přeju, je být v nemocnici a starat se o tebe. Konečně jsem máma!!! Vše zvládáme, přes den pořád u mě na hrudi. Slavíme každý gram. Už tě viděla celá rodina, všichni ti tak fandí. Pomalu se dostáváme dál od sesterny. „To není možný, měníme pokoj!!“ Z inkubátoru do vyhřívaného pelíšku. Je nám spolu skvěle, rosteš, sílíš. Podstupujeme sérii vyšetření. „Šelest na srdíčku – prý to možná časem zmizí – OK, věříme.“ „Vojtovku – cvičíme.“ „Oční vyšetření – trpím, 2×.“
„Emí?? Brzy pojedeme domů…“ Tam, kde se tě všichni nemůžou dočkat, tam, kde máš připravenou postýlku, kterou jsem ještě neviděla, kterou připravovala babička. Tam, kde už bylo taťkovi smutno a nemohl se tě dočkat.
Odjíždíme z nemocnice 17. 10., přesně měsíc před plánovaným termínem tvého narození. Vážíš 1974 gramů a jsi nejvíc, co máme.
A dny plynou a ty rosteš, směješ se na nás a jsi báječná. Je to vše fuška, ale odměnou jsou výsledky – pomalu, ale jistě. Pomalu doháníš své vrstevníky, ve dvou a půl letech by někdo těžko poznal, čím jsi prošla… A dnes, když píšu? Trénuješ cheerleaders, jsi tak zapálená a my tě s úsměvem pozorujeme, je ti 9 a netušíme, kdy to tak uteklo.
A já..? Jsem tak šťastná a hrdá. Ale bolí to, pořád. Moje hlava se nedostala z toho kolotoče výčitek. Nejvíc to bolí v období léta, když se blíží Emilky narozeniny. Můj čas strávený v nemocnici ještě bez ní… Nedoklubko je moje malá/velká terapie. Každým „děkuji“ si ukousávám kousek své bolesti, žehlím karmu a snad i vám vykouzlím úsměv na tváři v těžké situaci. Chápu…
Napsat komentář