Dobrý den,
jmenuji se Adriana a ráda bych se s vámi podělila o náš příběh předčasně narozených dvojčátek Štěpánka a Matyáška v 33+2.
Šťastný pátek 13.
Byl klidný lednový večer, kdy jsme doma slavili 2. narozeniny naší fenky Dixi, s vědomím, že máme ještě alespoň 14 dní, než přivítáme do naší rodiny kluky – jednovaječná (mo-bi) dvojčátka. Těch 14 dní ale nebylo do termínu, nýbrž už s počítaným čtyřtýdenním očekávaným rozdílem… No a jak to tak u klidných večerů bývá, po naprosto bezproblémovém těhotenství se rozběhl porod – ve 33+1.
Začalo to jako každá správná kovbojka. Má kamarádka, doktorka na Obilním trhu v Brně, právě seděla v autě a jela si užít lyžovačku do Rakouska. Přesto nás zvládla naprosto perfektně navigovat a se slovy: „Dostaneš kapačku na zastavení a bude to dobrý,“ jsme se rozloučily. Poté si nás převzaly do péče úžasná porodní asistentka a paní doktorka, která měla ten den službu – naprosto náhodou to vyšlo nejlépe, jak jsem si přála.
Po asi dvou hodinách na kapačce jsem měla potřebu vstávat z lůžka a nervózně vyhlížela ve dveřích porodní asistentku s dotazy: kdy už to jako zabere. No – nezabralo. Před půlnocí bylo jasno, že kluci prostě půjdou ven. Oba byli hlavičkami dolů, a tak přirozenému porodu nic nebránilo.
Přítel, jako správná podpora, asi 10 minut před půlnocí zahlásil: „On je zítra pátek 13.!“ Super, říkala jsem si, asi si dám nohy křížem a počkám do soboty… Jenže po půlnoci už mě datum moc nezajímalo a byla jsem hlavně ráda za epidurál, který se na druhý pokus podařil a já si konečně mohla trochu ulevit.
Před čtvrtou hodinou ranní to znovu nabrala na obrátkách a ve 4 ráno jsem poprvé spatřila svého syna Štěpánka. Spolu s jeho příchodem jsem také zahlédla několik doktorů a porodních asistentek, protože u dvojčat, a ještě k tomu předčasně narozených, musí být dvakrát tolik personálu. Přítel statečně přestřihl pupeční šňůru, porodní asistentka mi držela břicho, aby se druhé miminko neotočilo, a paní doktorka už mě pobízela, že bráška musí ven, že už se mu tam nelíbí. Naštěstí se vše podařilo a ve 4:10 byl na světě i druhý syn, Matyášek. Přítel už zcela zkušeně přestřihl druhou šňůru a kluky mi alespoň na fotku položili do náruče. Poté ale museli, vzhledem ke svému týdnu narození 33+2, do inkubátoru.
Po krátkém oddychu po porodu jsem se šla podívat na dvě malé myšky – 1970 g a 1870 g – do inkubátorů a v hlavě si malovala, jak budeme brzy spolu. To se ale hned nesplnilo. Byla jsem na poporodním oddělení bez dětí, které ležely na intermediálu. Každý odchod od nich bolel, každá volná chvíle byla hrozně dlouhá.
Poprvé jsem si mohla vzít Štěpánka už druhý den po porodu a přišlo mi to jako věčnost. Maty potřeboval dechovou podporu a když mu ji třetí den odpojili, plakala jsem štěstím. Po týdnu jsme se sestěhovali na pokojíček, odkud jsme po dalších dvou týdnech odcházeli domů – a já si odnášela dvě plně kojená miminka.
Byly to snad nejtěžší tři týdny života – bez rodiny, protože byla chřipková epidemie, a s minimálními návštěvami přítele, protože jsme se oba báli, aby k těm malým miminkům nepřinesl nějakého bacila.
Náš příběh píšu po více než 2,5 letech, protože upřímně trvalo, než jsem se se vším dokázala srovnat a podívat se na to jinýma očima. Teď jsem za ty tři týdny v porodnici ráda, protože ze mě udělaly zcela samostatnou maminku, která věděla, že se o ty dva drobky postará na 100 % i bez pomoci ostatních.
Dalšího půl roku po porodu jsem s oběma dětmi cvičila Vojtovku a do roka jsme jezdili na rehabilitace. Kojení jsme zvládli do dvou let. Nyní ale můžu říct, že všechno to úsilí – a že ho nebylo málo – stálo za to. Naši kluci jsou naštěstí zdraví, aktivní, šikovní a už od roka nebyli k nerozeznání od svých vrstevníků.
Zpětně člověk vidí, že jsme měli štěstí. Nemusí to vždy skončit tak růžově, ani to trvat „jen tři týdny“. Pro každého je jeho aktuální situace tou nejhorší možnou – a je v pořádku všechno to postupně zpracovat, i když to nejde hned.
Všem, kdo právě sedí u inkubátorů a snaží se zkrátit si dlouhé chvíle, přejeme, aby vydrželi. Jednou z toho budou vzpomínky. A u nás se interně ujala hláška: „Ten kluk dostal toho kyslíku až moc!“ – samozřejmě s nadsázkou.
S pozdravem, vděční rodiče dvou bojovníků
Adriana + Tomáš
Napsat komentář