Dříve jsem si neuměla ani představit, že jednou budu maminka. A že bych navíc mohla být jednou z maminek předčasně narozeného miminka? To už vůbec ne. Nevěděla jsem nic o mateřství ani o donošených miminkách, natož o těch, která přijdou na svět příliš brzy.
Plavání bylo celý můj život. Směřovala jsem k Mistrovství světa, měla jsem před sebou ještě poslední možnost zabojovat o olympiádu. Jenže mi začalo docházet, že už mi není náct, že dvojka na začátku mého věku je dávno pryč a blíží se mi Kristova léta. Čas hrozně utíkal. Tehdy, ještě s přítelem, jsme se dohodli, že po létě 2018 vysadím prášky, necháme to na přírodě a uvidí se.
Začala jsem si hledat na internetu, jak to vlastně chodí po dlouholetém braní antikoncepce. Někde psali, že do dvou, tří měsíců to jde hned, jinde že to trvá dlouho. Začala jsem brát kyselinu listovou – doporučily mi ji kamarádky i internet. Samozřejmě jsem doufala (a možná i chtěla), aby to přišlo nejlépe ihned. Ale nepřišlo.
Po půl roce jsem šla na pravidelnou kontrolu. Paní doktorka mi sdělila, že nemám pravidelný cyklus, vajíčka mi nedozrávají, nemám ovulaci
– a tedy není možnost otěhotnět. Nechtěla mě hned dopovat hormony, a tak mi doporučila volně dostupný přípravek, který měl pomoci cyklus prodloužit a tím i podpořit dozrávání vajíček. Kontrola měla být za tři měsíce.
Samozřejmě jsem znovu hned začala googlit. Hodně žen si to chválilo, některé ale psaly, že ani po měsících nic. Blížilo se mi nominační období na MS, tak jsem si řekla, že by se to teď stejně úplně nehodilo. Navíc za rok měla být olympiáda a já ještě naposledy chtěla zabojovat.
První cyklus proběhl stejně jako vždy – po 25 dnech menstruace. Druhý cyklus se ale prodloužil. Říkám si: „Super, začíná se to upravovat. Blíží se závody, třeba to vyjde, budu mít víc energie a zaplavu limit.“ Jenže závody přišly… a nic (menstruace nic, limit ano 🙂). Skončily… a pořád nic. Začínalo mi to být divné, ale pořád jsem zůstávala v klidu.
V pondělí po závodech jsem šla do lékárny manželovi pro léky a koupila si i test. Po tréninku a uvařeném obědě přišly dvě čárky. Scházím dolů po schodech a s nervózním úsměvem říkám: „Miláčku, asi máme problém.“ Sama jsem nevěděla, jestli být šťastná, vyděšená, nebo obojí. Pro jistotu jsem si udělala ještě dva testy – oba pozitivní.
Celý týden a ty další jsem pak fungovala „na vypnuto“. Šílená únava, usínala jsem kdykoliv a kdekoliv. Těhotenství mi potvrdila i má gynekoložka. Přemýšlela jsem, jestli na MS vůbec odletět. Mělo být v červenci v Gwangju a já měla být ve 12.–13. tt. V jednu chvíli radost, v druhou strach. Měla jsem před sebou důležitou sportovní sezónu, mistrovství světa, ale zároveň mi v břiše rostl nový život. Nakonec jsem se rozhodla dát přednost miminku a vrcholový sport pověsit na chvilku na hřebík.
Těhotenství probíhalo naprosto ukázkově. Byla jsem pořád v pohybu, plavala, cvičila, přibírala pomalu, kontroly byly v pořádku. Jen v listopadu mi gynekoložka oznámila, že se začíná zkracovat čípek a že musím hodně odpočívat. Poslechla jsem – ale přesto se krátce nato všechno změnilo.
Neměli jsme doma nic připraveného, tak jsme rychle vyrazili nakoupit výbavičku. Jenže hned druhý den po nákupu, ve 31. týdnu, ze mě začalo něco odtékat. V porodnici zjistili, že je to plodová voda. Odmítli mě pustit domů. První tři dny jsem brečela, chtěla domů. Pak mi došlo, že tu nebojuji jen za sebe, ale hlavně za naše miminko. Dostala jsem kapačky, kortikoidy na dozrání plic, denně odběry. Každý pohyb v posteli znamenal, že plodová voda odtéká víc a víc. Snažila jsem se vydržet co nejdéle. Ležela jsem tam 11 dní. V pondělí mi přišli oznámit výsledky – zánět v plodové vodě, musí se vyvolat porod. Volala jsem rodině, brečela.
V 15:00 mi dali první tabletu na vyvolání porodu, pak další. Kontrakce přišly rychle a byly kruté – ne do břicha, ale do zad. Jako sportovec jsem si vždycky myslela, že mám vysoký práh bolesti, ale tohle byla úplně jiná liga. Do teplé sprchy pro úlevu jsem chodila s obrovskou bolestí. Nemohli mi dát nic na bolest.
Kolem 21:00 mě vzali na porodní sál. Rajský plyn měl pomoct mně, ale sosal ho hlavně manžel 🙂. Já ležela bezmocná, čekala, kdy se to konečně posune. A pak to šlo rychle. Malá byla na světě v 32+5, 3. 12. 2019, 19 minut po půlnoci. 1870 g. Slyšela jsem její první křik – spadl mi kámen ze srdce. Položili mi ji na hrudník, vyfotili jsme se, a pak ji odnesli. Já zůstala sama (s manželem). S komplikacemi (problém s placentou), se zánětem, bez miminka u sebe. Až k ránu mě manžel na vozíku odvezl na JIP, kde jsem ji viděla – maličkou, v inkubátoru, obklopenou hadičkami. Ten pohled se mi navždy vryl do paměti.
Já sama jsem měla zánět, ležela jsem na gynekologickém oddělení, za malou jsem chodila jen s odstříkaným mlékem. Po pár dnech mě pustili domů – ale bez miminka. Byl to strašně zvláštní pocit. Nepřipadala jsem si jako máma.
Denně jsem jezdila za Lillinkou s odstříkaným mlékem. Naštěstí ji nepotkaly žádné velké komplikace. Jen si na chvíli zahrála na malou světlušku kvůli novorozenecké žloutence. Po dvou týdnech jsme dostaly šanci být spolu na roomingu. Učila jsem se o ni starat, zkoušela kojit, odstříkávala mléko, vážila… Když nám pak 23. 12. dovolili odjet domů, byl to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala.
První měsíce a roky byly plné obav. Já jsem se bála, jestli všechno zvládnu. Cestu k opravdové mateřské lásce jsem si hledala déle, než jsem čekala. Ale nakonec přišla. Lillinka měla problémy po očkování, několikrát trpěla na záněty uší, musela podstoupit odstranění nosní mandle, od pěti let lepíme očičko… Ale všechno jsme zvládly.
A dnes? Je zdravá (klep, klep), veselá a v září 2025 nastoupí do školky už jako předškolačka. Je hubeňour, jí jako vrabec, ale je to naše malá bojovnice. A já jsem neskutečně vděčná, že ji mám.
Hrozně ten čas letí a já se snažím užívat si každý den s ní naplno. I přes všechny strachy, komplikace a slzy bych do toho šla znovu. Protože stát se mámou, i tou „předčasnou“, je nakonec ten největší dar.
A víte, co je na tom všem nejkrásnější? Že jsem si nakonec splnila oba své sny. Stala jsem se mámou – i když cesta k tomu nebyla vůbec jednoduchá. A přesto jsem se k plavání ještě dokázala vrátit. A zažila pocit, o kterém jsem kdysi jen snila: stát znovu na stupních vítězů (těch nejvyšších), ale tentokrát už ne sama – nýbrž se svou vlastní dcerkou v náručí.
Proč se Petra stala součástí Nedoklubka?
Když jsem dříve viděla někoho pomáhat druhým, vždycky se mi to moc líbilo a přála jsem si dělat něco podobného, ale dlouho jsem nenašla tu pravou příležitost. Těsně před předčasným porodem mé dcerky Lilli jsem poznala Nedoklubko a jejich práce mě oslovila natolik, že jsem zatoužila stát se součástí. Jsem šťastná, že se to podařilo.
Napsat komentář