Jmenuji se Míša a tohle je náš příběh o tom, že všechno má své důvody. Celé by to vydalo na knihu, a tak se pokusím být co nejstručnější.
Už jako mladá holka jsem snila o dvojčatech. Sen se mi splnil, ale nikdy by mě nenapadlo, jak těžká, náročná a bolestná cesta za ním povede.
Po měsících marného čekání na pozitivní test naše kroky vedly do Centra asistované reprodukce. Tam jsem se dozvěděla, že trpím autoimunitním onemocněním způsobeným protilátkami proti štítné žláze – tyreoiditidou. Znamenalo to celoživotní užívání léků a během těhotenství také přísnější dohled na endokrinologii. A nebylo to jediné – objevili i další autoimunitní onemocnění, která bránila přirozenému otěhotnění.
Nevzdali jsme se. Prošli jsme vším možným, ale stále bez úspěchu. Poslední nadějí bylo IVF. Ani po třech transferech se embryo neuchytilo. Toužebně jsem čekala na dvě čárky – a pokaždé to skončilo zlomeným srdcem. Po více než třech letech marného snažení jsem byla psychicky vyčerpaná. A pak – po čtvrtém transferu – jsem na testu objevila slabého ducha. Nevěřila jsem.
Bála jsem se dalšího zklamání.
Na kontrolní ultrazvuk jsem jela s přesvědčením, že to zase nedopadlo. A pak se na monitoru objevila dvě bijící srdíčka. Nechápala jsem. Přeci z jednoho embrya nemohou být dvě. „Čekáte jednovaječná dvojčata,“ řekl lékař. Domů jsem tu větu přinesla v šoku – a manžel ji dlouho vstřebával.
Radost z těhotenství brzy vystřídaly potíže. Nevolnosti a zjištění o vcestné placentě znamenaly rizikové těhotenství. Na endokrinologii mě hlídali kvůli štítné žláze, na hematologii kvůli antifosfolipidovému syndromu (APS je autoimunitní onemocnění. Jde o jeden z nejčastějších získaných trombofilních stavů. Pacient může mít hlubokou žilní trombózu, trombózu mozkových splavů, cévní mozkovou příhodu, migrény, epilepsii, nebo plicní hypertenzi až plicní embolii. U žen dochází ke spontánním potratům především po 10. týdnu těhotenství, nebo se u nich objeví preeklampsie.). Riziko preeklampsie bylo u vícečetného těhotenství samozřejmostí. Každá kontrola přinášela nové komplikace. Nevolnosti mě neopustily celých pět měsíců. Opakovaně jsem krvácela, několikrát mě poslal můj gynekolog do rizikové poradny u Apolináře kvůli podezření na málo plodové vody u jedné z holčiček – naštěstí se transfúzní syndrom dvojčat nepotvrdil. Od 18. týdne mi začal stoupat tlak – ozývala se preeklampsie. Přidaly se otoky, zácpa a také smutek z toho, že jsem téměř neměla těhotenské bříško – nemám proto ani jednu těhotenskou fotografii, to jsem oplakala. Každý se mě ptal, kde ta dvojčátka nosím.
Pak přišla osudná sobota. Ráno jsem opět začala krvácet. V nemocnici si mě nechali a podali první dávku kortikoidů na dozrání plic miminek – byla jsem ve 30. týdnu. V pondělí rozhodl primář o mém přeložení na vyšší pracoviště, protože v naší nemocnici se tehdy rodilo až od 33. týdne. Vše šlo ráz na ráz a po pár hodinách jsem už ležela na JIP v Hradci Králové.
Ve středu ráno po odběrech a ultrazvuku přišla lékařka s větou, že musím okamžitě porodit. Nic mi nebylo, nic nebolelo – a přesto. Naštěstí jsem měla u sebe toho nejlepšího specialistu na předčasné porody, pana profesora Kacerovského. Klidně mi vysvětlil, že jsem v těžkém ohrožení já i moje děti. Díky němu jsem na sál odjížděla klidná, protože jsem věděla, že jsme v nejlepších rukou.
Rodila jsem v celkové narkóze, dvakrát mi museli dávat krevní transfuzi kvůli silnému krvácení. A tak přišly na svět moje dvě princezny ve 30+6. týdnu – s váhami 1310 g a 1390 g.
Po porodu jsem tři dny ležela na JIP. Nevím, co se mezitím dělo – zůstaly mi výpadky paměti a rozmazané vidění, které nikdo nedokázal vysvětlit. Z nás tří jsem dopadla nejhůř. Holky prý hned po porodu obě samostatně dýchaly a kyslík měly jen na ulehčení. Pátý den už ho nepotřebovaly vůbec. Když jsem je poprvé viděla, třetí den po porodu, sesypala jsem se. Manžel mě za nimi dovezl na vozíku. O den později jsme už klokánkovali – i přes bolesti jsem to zvládla. Pro své děti udělám vše.
Protože holky byly jinak v pořádku, poprosila jsem o jejich převoz do naší nemocnice v Havlíčkově Brodě. Tam jsme mohli být spolu a holky dokonce dostaly společný inkubátor. Podařilo se i kojení, i když přibíraly jen málo. Pobyt se protahoval a já navíc chytila Covid, takže jsme museli do izolace. Naštěstí s námi mohl i manžel. Holky pak dostaly krevní infuzi a nic už nebránilo našemu odchodu domů. Po 52 dnech jsme odcházeli – symbolicky 1. dubna. Apríl to ale nebyl. Holky odjížděly jako kojené dvoukilové princezny, s dokrmem speciálního mléka.
Později mi gynekolog řekl, že jsem pravděpodobně prodělala eklampsii – ztráta paměti, zhoršené vidění i vysoký tlak tomu odpovídají. Ve zprávě to ale uvedeno není, takže jistotu už nezískám.
I když si ponesu nepěkné vzpomínky na těhotenství i porod, dalo mi to hodně. Poznala jsem lidi, které bych jinak nikdy nepotkala. Dalo mi to
Nedoklubko. Jsem hrdá, že mohu být jeho součástí. Děkuji Nedoklubku za to, že je. Děkuji profesoru Kacerovskému za záchranu našich životů. A děkuji i tam nahoru – za mě, za holky, za nás všechny. Jsem pevně přesvědčená, že to tak mělo být.
Dnes mají holky tři a půl roku. Jsou sledované na neurologii, v oční ambulanci i ve vývojové poradně. Kvůli opoždění v oblasti hrubé motoriky (mají horší koordinaci a stabilitu) každý rok jezdíme na rehabilitační pobyt do dětské léčebny v Košumberku, který jim velmi pomáhá zlepšovat dovednosti.
Jinak jsou velmi společenské a milují jakýkoli kolektiv dětí – malých i velkých. Ačkoli jsou jednovaječná dvojčata, každá má svou vlastní povahu i specifické rysy. Obě začaly brzy mluvit a teď, ve třech a půl letech, kolikrát pusu nezavřou. Už mezi dveřmi ve školce mi stihnou nadšeně povědět tolik informací, že to sotva stíhám pobírat. Snadno si dokážou najít kamarády prakticky kdekoliv.
Proč se Míša stala součástí Nedoklubka?
O Nedoklubku a předčasných porodech jsem věděla díky svému zaměstnání ve Středisku rané péče. To jsem ještě netušila, že sama zažiji tu nepředstavitelnou zátěž jménem předčasný porod. To bylo v roce 2022. Nedoklubko se stalo mým společníkem, když jsem trávila dlouhé dny po předčasném porodu na intermediárním oddělení nemocnice Havlíčkův Brod, v době těžkých covidových restrikcí v naprosté izolaci od všech blízkých a přátel, kromě manžela, který za námi chodil skoro každý den. Bylo to pro nás opravdu náročné období. Když po dvou letech přišla nabídka stát se jednou z koordinátorek Nedoklubka, neváhala jsem ani minutu. Vnímám to jako poslání, když Nedoklubko pomohlo v nejtěžších chvílích mně, tak nyní je čas, abych díky Nedoklubku pomáhala dalším maminkám já. Po všem, čím jsem si prošla, jsem získala jedinečnou zkušenost, kterou někdo zvenčí jen tak nepochopí. Díky ní mohu rodičům po předčasném porodu nabídnout pochopení a podporu. A bonusem je, že mohu být i nadále v kontaktu se zdravotníky z intermediárního oddělení, kde se o nás starali.
Napsat komentář