Je noc, 22. března, jsem ve 29. týdnu a přichází divné bolesti. Bolesti, které mi nejsou cizí. Jedeme po dálnici, předpisy neřešíme a už zvoníme ve Fakultní nemocnici Ostrava na příjem k porodu. Mám strach, už po cestě mi je jasné, že tohle jen tak někdo nezastaví. Díky bohu, že my ženy máme nějaký šestý smysl, díky bohu, že mateřský pud funguje a že umíme naslouchat našemu tělu. Moc si toho nepamatuji, bylo kolem mě najednou hrozně moc sestřiček a jen slyším hlas lékařky, že budeme muset těhotenství ukončit, malá se dere ven. Jen z posledních sil žádám o císař. Byl plánovaný, byl nutný vzhledem k problémům v minulosti. Jedeme na sál, celý zákrok prospím a asi dobře, že tak.
Otevřu oči, hledám naši holčičku. Uf, zvládla to, dýchá. Manžel mě drží za ruku, ukazuje fotky a pláče. Oba na sebe koukáme, pláčeme a nemůžeme uvěřit, že se historie opakuje. Ano, před třemi lety jsme zažili totéž. Víme, že máme doma zdravou dceru, víme, že holčičky jsou velké bojovnice a teď i víme, že jsou nedočkavé. Ovšem obavy a otázky zaplavují naši hlavu. Co když to tentokrát nedopadne dobře? Co když to nezvládne? Co když bude mít následky? Co jsme mohli udělat pro to, aby se to neopakovalo? Proč se to stalo zas?
Náročná operace, od lékařů vím, že má malá zlomenou ručičku, pohmožděný krk a modřinu na zádech. Když mě řízli, chtěla jít na svět prostě
jinudy, proto ji museli tahat zpět a trvalo to. Ale dýchá, žije a navíc s krásnou váhou 1480 g – to je dobrá startovní čára na 29. týden. Až druhý den jsem schopná se dostat k inkubátoru. Leží tam uzlíček štěstí, vypadá spokojeně a holt se ještě musí dopéct mimo bříško. Neustále pláču, neumím být silná. Staré myšlenky se vracejí, je to jako přes kopírák. Od všech slyším slova podpory, ale i soucitu a časté jsou i věty: „Vy už víte, do čeho jdete…“ A to je to, víme, ale co když to tentokrát bude trnitější. Mlíčko odstříkávám, ale klokánkovat nejde, jizva mě nepustí.
Pět dní po porodu mě pouští domů, Adélka (má kamarádka ji hned přejmenovala na Andělku) zůstává na JIRP a doma se po mně shání starší Eliška. Ob den dojíždíme za malou do nemocnice, často telefonujeme. Po týdnu už inkubátor není potřeba a s dechovou podporou míří na intermediární péči. Jsem v šoku, přijde mi to rychlé. Paní doktorka se ptá, zda chci být zpět přijata, jelikož i s podporou dechu ji můžu mít u sebe na pokoji. Chtěla bych, hrozně moc, ale vím, že to není na týden ani 14 dní, a měsíc bez starší dcery – a hlavně ona bez mámy – nezvládneme. Jezdím sice za Adélkou ob den, ale na celý den. Krmíme, přebalujeme, mazlíme se, koupeme… je úžasná. Postupně se snižuje dechová podpora, jsou sice problémy s tolerancí mlíčka, ale i to postupně začne být lepší. Každý den je jiný, lepší, ale vlastně jakoby stejný. Neutíká to, ale jásáme nad každým přibraným gramem. Uplynou tři týdny a najednou z ničeho nic začne více papat pusinkou, do pár dnů zvládne celou dávku a šup, sonda je pryč. Když mě přijímají za ní na intermediár, vím, že tam nebudeme dlouho. A opravdu, dva dny stačily a šlo se domů. Eliška se konečně dočkala a mohla opravdu vidět svou malou sestřičku.
První dcerka – resuscitace, žloutenka, nepřijímání stravy, reflux a po 47 dnech domů. Letos v červnu oslavila 3. narozeniny a je to zdravá, šťastná a ukecaná holčička.
Druhá dcerka – resuscitace, velké dechové obtíže, žloutenka, časté zvracení, nafouklé břicho a po 44 dnech domů. Zanedlouho bude mít 6 měsíců (korigovaně 3,5), váží 5,5 kg, pase koníčky a je to usměvavá princezna.
Takže klepu a děkuji každý den, že to holky hezky ustály. Znám příběhy jiných, vím, jaké komplikace mohou nastat a čím si procházejí na JIP a intermediáru další a další rodiče a jejich miminka. My měli obrovské štěstí a víme to. V takových chvílích žijete vlastně v takové nemocniční komunitě, denně potkáváte stejné tváře, denně vidíte někoho plakat, jindy se zase usmívat. Nemusíte znát jejich celé příběhy, znáte důvod, proč tam jsou, a to stačí. Stačí se usmát, kývnout hlavou a všichni ví, že jsme na stejné lodi.
A když si odbydete tuto tichou a hrozně důležitou podporu, přicházejí andělé, kteří se o ty naše tvorečky starají. Nezapomenu, když sestřičce ujel po noční autobus, protože chtěla počkat, zda naše princezna udrží v sobě mlíčko. Když mě paní doktorka u inkubátoru jen tak objala, a slzy štěstí ošetřující lékařky, když jsme se loučili při propuštění. Jejich práce už dávno není jen samozřejmostí, je to poslání, a přestože denně řeší spoustu obdobných případů, jakmile se objeví nová tvářička s ustaranými rodiči, znovu a znovu vysvětlují, co už vyřkli tisíckrát, ale pokaždé s trpělivostí, protože ví, že pro rodiče a miminko to není po tisící, ale poprvé. My nikdy nepřestaneme být vděční všem ve FNO, kteří nám zachránili obě dcerky.
Vždy, když čtu příběhy ostatních miminek do dlaně, tak v nich najdu větu – Kdo právě sedíte u inkubátoru, věřte svému miminku, že to zvládne, je to bojovník. Možná se trochu odchýlím, já přeji maminkám a tatínkům, ať se nebojí pustit emoce, které potřebují ven, plakat je v takové situaci naprosto normální a nejde o projev slabosti. Přeji jim, ať jsou silní a vytrvalí, protože tím budou i vzorem pro své pidi tvorečky.
Napsat komentář