Bylo 4. února 2024, když mi večer ve 21:30 doma praskla plodová voda. Záchranka mě nejprve odvezla do oblastní nemocnice, kde mě zkontrolovali, a pak převezli do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Tam mě čekala další vyšetření. Několikrát se nepodařilo odebrat plodovou vodu, dostala jsem kortikoidy na dozrání plic a lékaři se snažili těhotenství udržet co nejdéle.
Desátého února přijel partner s naší první dcerou na návštěvu. Když odjeli domů – cesta trvá skoro dvě hodiny – začala jsem mít kontrakce a krvácet. Psala jsem mu, ať po vyložení dcery jede zpátky. Překládali mě na porodní sál, bylo půl osmé večer, když dorazil. Dali mi epidurál a kontrakce už byly skoro po minutě. Porod trval do 23:54. Tehdy jsme poprvé spatřili naši Naomi, která už chtěla být s námi.
Viděli jsme ji ale jen na chvilku. Sama nedokázala dýchat, a tak ji okamžitě převezli na oddělení pro nedonošené děti. Bylo to zvláštní – nemít své dítě u sebe.
Druhý den jsem šla z porodnice za dcerou. První pohled na ni byl pro mě jako pro mámu šílený – Naomi byla na hadičkách a plicní ventilaci. Protože měla infekci a i já, nemohli jsme klokánkovat. Poprvé jsem si svoji holčičku mohla pochovat až po týdnu. Tatínek až po čtrnácti dnech.
Naomi byla po narození na plicní ventilaci a kapačkách. Když jsem ji ráno poprvé viděla, nebyl to pěkný pohled. Brečela jsem a obviňovala se, proč se narodila tak brzy. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, nepodařilo se odebrat plodovou vodu, a tak dodnes nevím, proč se to stalo.
Na oddělení byla ale Naomi moc šikovná – přibírala a dobře snášela jídlo. Mě propustili zhruba čtvrtý den po porodu, a tak jsme s partnerem
dojížděli denně do nemocnice s mlékem. Každý telefonát byl plný strachu. Bylo to psychicky nesmírně náročné – Naomi byla od nás 90 km daleko. Doma jsem cítila prázdno, zvlášť při pohledu na prázdnou postýlku. Těžko se to popisuje, ale byl to smutek a každodenní obavy. Někdy jsme se za ní dostali až po několika dnech, když jsme měli hlídání. Ani spánek nebyl klidný – strach z nočního telefonátu byl obrovský. Přesto jsem se musela vzchopit, protože jsme měli doma ještě dvě děti.
Po měsíci mě i s Naomi přeložili na jinou část oddělení a po týdnu jsme konečně mohly domů. Po celou dobu pobytu musím říct, že přístup sester i lékařů byl úžasný – všechno vysvětlovali a dodávali pocit, že vše dobře dopadne.
A dnes? Naomi je z ní zdravý čertík ❤️
Máme doma tři děti. Nejstarší dcera (4,5 roku) se narodila zcela donošená a těhotenství bylo bez problémů. Prostřední syn (3 roky a 3 měsíce) se narodil ve 35. týdnu. Tehdy mi také z ničeho nic praskla voda, ale rodila jsem ještě ten den. Záchranka mě odvezla do oblastní nemocnice a odtud mě převezli do FNHK. Syn se narodil bez komplikací, jen byl dva dny v inkubátoru a pod lampou kvůli žloutence. Do deseti dnů jsme byli doma a syn není a nebyl nijak sledován.
Naše nejmladší Naomi, která bude mít v srpnu rok a půl, je sledovaná na neurologii a chodíme s ní do rizikové poradny. Absolvovala i kardiologické vyšetření, kde bylo vše v pořádku. Holčička prospívá – váhově, růstově i v dovednostech, které má mít. Čeká nás poslední kontrola, ale zatím to vypadá, že je úplně zdravá. Začíná chodit sama, žvatlá, drží tužku v ruce a čmárá. Je moc šikovná.
Po pobytu v nemocnici, který trval měsíc a půl, jsme ještě zhruba půl roku docházeli na rehabilitace.
Napsat komentář