Takoví byli moji rodiče v roce 1980 – rodiče dítěte na jednotce intenzivní neonatologické péče (NICU). Když jsem přišla na svět ve 28. týdnu a 3 dnech těhotenství, vstoupili do zcela neznámého světa. Světa, o kterém do té doby netušili, že existuje. Museli se velmi rychle přizpůsobit – neznámým lékařským pojmům, rozhodnutím, která jim nikdo předem nevysvětlil, a etickým dilematům: pokračovat v léčbě, nebo ji ukončit? Hledat rovnováhu mezi nadějí a riziky, mezi krátkodobými výhrami a dlouhodobými důsledky.
Je to svět, do kterého si žádný rodič nepřeje vstoupit. Svět, kde se život a smrt dotýkají, a budoucnost vašeho novorozeného dítěte visí na vlásku. Nevíte, kdy – nebo jestli vůbec – si ho odnesete domů v náručí.
V té době byla neonatologická péče zcela jiná. Neexistovalo klokánkování, nebyl tu Dům Ronalda McDonalda, nebyla žádná psychologická podpora pro mé rodiče. A přesto za mnou jezdili, jak jen mohli – cesta do nemocnice a zpět jim zabrala tři hodiny. Maminka mě poprvé držela v náručí až ve 3,5 měsících. A zároveň se snažili být dostatečně přítomní i pro mého o 10 měsíců staršího bratra. Každý den telefonovali na oddělení, aby se dozvěděli, jak se mi daří.
Po čtyřech měsících jsem konečně mohla domů. A já jsem jim vděčná. Za jejich víru, péči, lásku a přítomnost – i když na dálku – které jsem v inkubátoru cítila. Šance na přežití byla malá. Riziko, že přežiji s následky, bylo velké. Ale právě jejich víra, jejich láska a jejich stálá blízkost mě provedly těmi nejtěžšími chvílemi.
Přestože jsem celý život věděla, že jsem se narodila předčasně, doma se o tom téměř nemluvilo. Jako dítě jsem cítila, že to je téma, které mé rodiče bolí. A dnes vím, že se mě jen snažili chránit. Chtěli, abych mohla vyrůstat jako „běžné“ dítě. Abych nebyla jiná než ostatní. Vychovávali mě stejně jako mého bratra – se stejnou péčí, se stejnými pravidly, se stejnou láskou.
Když se ale ohlížím zpět, chybělo mi porozumění. Nevědět, čím si prošli, neznat jejich příběh, mi dlouho bránilo porozumět i sama sobě. Mé tělo si ty chvíle pamatovalo, i když o nich doma nepadlo slovo. Lidé si často myslí, že miminka si nic nepamatují. Ale tělo si pamatuje.
Dnes mám s rodiči krásný, blízký vztah – vždycky jsme ho měli. A v posledních 
letech o mém narození mluvíme častěji. Tato otevřenost naši blízkost ještě prohloubila. Každému rodiči, který dnes má dítě na jednotce intenzivní péče, bych doporučila: mluvte o tom se svým dítětem. Začněte už od útlého věku. Pomůže mu to pochopit samo sebe.
Jsem vděčná za svůj život, i když nese následky mého předčasného startu. Narodit se předčasně mě naučilo vážit si života. Už od útlého věku jsem věděla, že žít je dar. Život je křehký. Není samozřejmý. Je vzácný. A právě tahle zkušenost mě stále učí zvládat těžké chvíle. Vědomí, že jsem to zvládla jako miminko, mi pomáhá i dnes čelit náročným situacím.
Všem rodičům, kteří teď procházejí obdobím strachu, nejistoty a naděje, přeji z celého srdce: odvahu, sílu a důvěru.
Autorka: Juliëtte Kamphuis
Napsat komentář