Když štěstí přichází dřív, než má: Trnitou cestou k Josífkovi.

Dobrý den, už nějakou dobu přemýšlím o tom, že bych napsala i náš příběh miminka do dlaně.

Náš příběh začal s pocity štěstí a vděčnosti. Těhotenství probíhalo dobře a moc jsme se na miminko těšili. Obavy přišly až s prvním screeningem. Vyšlo nám zvýšené riziko trizomie 21 a 13 (Downův a Patauův syndrom). Byli jsme odeslaní na další vyšetření do pražské kliniky Profi G2. Strašně jsme se báli. Naštěstí výsledky dopadly dobře – čekali jsme úplně zdravé miminko. A zároveň jsme se dozvěděli, že čekáme chlapečka. Spadl mi obrovský kámen ze srdce – a nejen mně.

Později mi zjistili těhotenskou cukrovku. Brala jsem léky a držela dietu. Všechno se zdálo být v pořádku, až do běžné kontroly u mého gynekologa 25. dubna. Sestřička mi při měření zjistila velmi vysoký tlak – měřila mi ho třikrát. Byla jsem tehdy v 26+6 tt. Okamžitě jsem dostala žádanku na vyšetření a odběry do nemocnice, kam jsem šla hned. Sestřička i paní doktorka tam byly moc milé a výsledky jsme měli za hodinu. Vrátila jsem se mezitím domů, ale krátce nato jsem se vracela zpět – výsledky nebyly dobré.

Bylo mi řečeno, že je připraven převoz do Prahy, k Apolináři. Cesta trvala asi 30 minut. Na příjmu si pamatuji, jak jedna sestřička říkala, že to možná bude „k porodu“ – diagnóza zněla preeklampsie. Po všech vyšetřeních a mé vyděšenosti mě hospitalizovali na rizikovém oddělení. Akutní porod naštěstí nehrozil. A tím začala další etapa mého těhotenství – boj o to, aby byl maličký v pořádku.

Ze začátku jsem věřila, že půjdu třeba za týden domů. Všechny kontroly – odběry, ultrazvuk i hladiny cukru – byly víceméně stabilní. Po jednom z ultrazvuků, který vypadal dobře, mi pan doktor řekl, že možná půjdu domů – záležet bude na výsledcích odběrů. Celá šťastná jsem si začala plánovat návrat domů, k příteli a rodině. Jenže druhý den ráno na vizitě mi pan doktor řekl, že mě propustit nemůže. Netroufá si vzít takovou zodpovědnost. A bylo po nadějích. Ale zároveň jsem věděla, že to je správné rozhodnutí – pro mě i pro naše miminko.

Rodina i přítel mě navštěvovali. Dostala jsem kortikoidy pro dozrání plic miminka. Uběhlo asi čtrnáct dní, když přišel osudný ultrazvuk – bylo pondělí. Lékař tam viděl útvar za levým okem miminka, asi 8 mm. Zmocnila se mě beznaděj. Hlavou mi vířily otázky – jak je to možné? Vždyť všechny genetické testy byly v pořádku. Pan doktor si přizval kolegu na konzultaci. Ten mě uklidňoval, že to určitě bude dobré, a že ve středu dorazí specialista, který má s tímto zkušenosti. Jenže ještě tam zazněla věta, která mi utkvěla v hlavě: „Jestli nám paní do té doby neporodí.“

Ten den jsem byla psychicky úplně na dně. Brečela jsem, bála jsem se. A taky se necítila vůbec dobře. Tlak jsem měla hodně vysoký, nepomáhaly léky ani kapačka. Nespala jsem. Hlavou mi neustále znělo: útvar za levým okem… 8 mm…

Ráno 4. června, jako každý den, mi dělali ozvy. Už během monitoringu jsem tušila, že je zle. Záznam ukazoval, že miminku vynechává srdíčko. Sestřička, která mě odpojovala, řekla, že to jde ukázat lékaři. Asi za čtvrt hodiny přišla a řekla, že dnes je ten den – den, kdy se mi narodí moje malé miminko císařským řezem. Ať si sbalím věci a připravím se.

Přišel pan doktor, všechno mi vysvětlil – že preeklampsie je jen krůček od HELLP syndromu a že je to velmi rizikové i pro mě. A že v 10:30 jdeme na sál. Rychle jsem volala příteli, který dorazil a byl se mnou.

A v 10:52 hodin se narodil náš zázrak. Josef vážil pouhých 1610 gramů. Upřímně si toho moc nepamatuji – jen si vzpomínám, jak jsem se celou dobu soustředila na jeho pláč. Jakmile jsem ho uslyšela, uklidnila jsem se – a pak jsem jako by vypnula.

Probudila jsem se až na JIPu. Druhý den mě převezli na šestinedělí a já konečně mohla vidět ten zázrak. Byla jsem slabá, ale musela jsem ho vidět. Josífek byl na IMP. Byl tak maličký. Jeho váha klesla na 1410 g. Na levé ručičce měl hemangiom a měl zavedenou sondičku do žaludku. Všechno ale zvládal dobře. Měl jen novorozeneckou žloutenku.

Mě propustili domů, ale Josífek musel zůstat. Ještě ten den jsme spolu jeli na ultrazvuk hlavičky kvůli tomu útvaru. Pan doktor Sebroň byl skvělý – vyzařoval z něj klid a pozitivní energie. Řekl, že se vše vyvíjí tak, jak má, a že nevidí nic, co by mě mělo znepokojovat. Kontrola nás čekala ještě před propuštěním z porodnice.

Za Josífkem jsem jezdila každý den. Zkoušeli jsme přikládání k prsu, ale byl tak maličký, že to moc nešlo. Potom jsme byli spolu na roomingu a bojovali jsme dál – tentokrát o kojení. Už jsem byla psychicky vyčerpaná a říkala si, že tu budeme třeba ještě měsíc… A najednou se to zlomilo – a my kojili! A zanedlouho jsme šli domů.

Mysleli jsme, že máme vyhráno. Jenže v rizikové poradně nám řekli, že Josef nedělá to, co by měl – neotáčí se na bok a nepase koníčky. Bylo nutné začít s rehabilitacemi. Paní doktorka byla úžasná – díky ní jsme všechno zvládli. A dnes? Josífek už dělá úplně vše, co ostatní děti. Dokonce začíná dělat své první krůčky. Je to zdravý a hodně akční chlapeček. 🙂

Je to už rok, ale stále v sobě cítím všechny ty tehdejší pocity. Strach, aby se nic nepokazilo. Obrovskou vděčnost, že vše dobře dopadlo. A také vděčnost lékařům u Apolináře, že mě nepustili domů a svou práci berou zodpovědně. Sestřičkám, které se o mě staraly a byly mi oporou. Ale především obrovské díky patří sestřičce na gynekologii, která mě nenechala odejít domů s vysokým tlakem. Kdo ví, jak by to dopadlo…

Děkuji i své rodině a příteli za podporu.

A hlavně – tímto příběhem bych chtěla dodat odvahu. Být silná, i když se situace může zdát strašná. Všechno je hlavně o psychice matky. Když je matka v pohodě, je i miminko. ❤️

Posíláme s Josífkem velké objetí všem maminkám – i těm, které na své miminko teprve čekají.

V + J ❤️