Maličký bojovníček Samuela se narodil ve 31. týdnu s 705 gramy. Tento chlapeček je důkazem, že i miminko vážící pouhých 700 gramů může být kojeno – když má maminka dostatečnou podporu zdravotníků, partnera i rodiny.
Celé těhotenství probíhalo naprosto klidně. Až do druhého screeningu, kdy lékaři zjistili, že miminko je o 2–3 týdny menší. Nejdřív jsem si z toho nedělala těžkou hlavu – každý roste jinak, říkala jsem si. Poslali nás ale na kontrolu do Brna, kde nám pan doktor po vyšetření řekl: „Měli byste se modlit. Je to hodně špatné.“
V tu chvíli se všechno obrátilo. Potvrdili mi preeklampsii. Absolvovala jsem odběr plodové vody, který naštěstí dopadl dobře. Následující týdny se zdánlivě nic nedělo – jen jsem byla silně oteklá a měla vysoký tlak. Byl srpen, tak jsem to přisuzovala horku. Zlom přišel až při třetím screeningu – lékař mi po vyšetření oznámil, že musím okamžitě do nemocnice. V Jihlavě mě mohli hospitalizovat, průtoky byly dobré, ale miminko mělo jen 700 gramů – a to už bylo mimo jejich možnosti. Hned druhý den mě proto převezli k Apolináři.
Byl superúplněk. Den jako každý jiný – vůbec by mě nenapadlo, že ještě ten večer budu rodit. Podstoupila jsem řadu vyšetření a ozvy se lékařům nezdály. Měla jsem hrozný hlad, ale nesměla jsem si nic dát. Šla jsem rovnou na sál.
Narodil se náš Samík. Váha jen 705 gramů. Ale byl neuvěřitelně šikovný. Samuel přišel na svět ve 31+0 týdnu těhotenství – tak maličký a křehký, že jsem si jen těžko dokázala představit, že ho jednou budu moct kojit. Ale hned druhý den po císařském řezu jsem se s obrovskou podporou laktační poradkyně paní Plecerové pokusila ručně odstříkat mléko – a povedlo se! Byla to obrovská radost. Po předčasném porodu a císaři to rozhodně není samozřejmost.
Začala jsem pravidelně odsávat mléko – hodiny a hodiny práce. Ale každá kapka stála za to. Když jsem viděla, že moje mléko může pomáhat Samíkovi růst a sílit, dávalo mi to obrovskou motivaci. Tak maličký – a přesto silný.
Bohužel mu neodešla smolka a po týdnu musel na operaci. Během zákroku nastaly komplikace – krev mu vytekla do plic. Lékaři nás připravovali na nejhorší. Ten stres ovlivnil i laktaci – mléko téměř přestalo téct. Znovu zasáhla paní Plecerová. Povzbudila mě a díky jejímu přístupu se mi podařilo tvorbu mléka znovu nastartovat.
A Samík to zvládl.
Během hospitalizace jsme si prošli vším – od ARO přes JIP, IMP2 až po IMP1. Několikrát jsme se museli z pokoje vracet zpět na JIP kvůli
zhoršení jeho stavu. Měl řadu komplikací – opakovaně potřeboval kyslík, neustále mu kolísala hladina cukru. Nakonec mu diagnostikovali hyperinzulinismus, který vyžadoval pravidelné kontroly a úpravy léčby. Naštěstí do prvního roku sám vymizel.
Po měsíci jsme ho poprvé zkusili přiložit k prsu – a on se hned přisál. Věděl přesně, co má dělat – jako by se na to narodil. Ze začátku pil jen 5–10 ml, jeho pusinka byla maličká a technika sání nám chvíli trvala. Já měla navíc velmi bolavé bradavky, takže mi hodně pomohly kojící kloboučky. Díky nim jsme oba začátky zvládli o něco snáz.
Když měl Samuel termín porodu – v listopadu – dostala jsem covid. Nemohla jsem za ním docházet na IMP u Apolináře a zůstala jsem na ubytovně. I přesto jsem nepřestala odstříkávat mléko, aby měl co papat. Po týdnu, když jsme se znovu viděli, jsem se nestačila divit – byl větší, silnější a krásně se přisál. Mezitím se mi stihly zahojit bradavky a mohli jsme odložit kloboučky. Najednou pil 20–30 ml, brzy dokonce 50–60 ml.
U prsa byl šťastný. Trápily ho prdíky, ale u kojení se vždycky uklidnil a uvolnil. Kojení pro něj bylo víc než jen výživa – byl to bezpečný přístav.
Samík sice úplně neprospíval podle tabulek, a tak jsme ho museli ještě dokrmovat vysoce kalorickým mlékem. Ale kdyby nebylo toho, věřím, že bychom odcházeli domů plně kojeni. I tak jsem nesmírně vděčná, že se kojení podařilo rozběhnout a že moje mléko mohlo být pro něj tím nejlepším startem do života.
Ze všeho se postupně dostal. A dnes? Je to zdravý kluk, který právě dělá svoje první krůčky. Myslím, že mu hodně pomohlo i moje mléko, které jsem si zvládla udržet hlavně díky úžasné laktační poradkyni Milušce. Byla pro mě oporou – vždycky se na mě usmála, dodala mi klid a říkala: „Viděla jsem vizitu – Samík je zase o kousek dál.“
U Apolináře jsme strávili dlouhých 128 dní. Domů jsme odcházeli s kyslíkem. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme konečně odjížděli jako rodina.
Ano, kojení bylo složité. Ale doma jsme všechno doladili – měli jsme klid a čas. A nikdy nepřestanu být vděčná lékařům a sestřičkám z neonatologie u Apolináře. A hlavně Milušce – je to anděl a chci jí za všechno z celého srdce poděkovat.
Děkuji také Nedoklubku. Každou středu jsem docházela na jejich setkání a holky mě držely nad vodou. Slavily se mnou každý malý pokrok, každý gram, každý krok dopředu.
Můj manžel mi byl celou dobu obrovskou oporou. Jezdil za námi několikrát týdně, povídal si se Samíkem, domlouval mu – a vždycky to fungovalo. Samík se zázračně zlepšil pokaždé, když přišel táta.
Dnes je Samík velký brácha. V březnu se narodil jeho mladší bráška Domík – při porodu měl 4250 g a 52 cm. Máme doma hypotrofa a hypertrofa. A teď? Kluci jsou téměř stejně velcí a půjčují si oblečení.
Jsou to moji malí bojovníci. A bez podpory Nedoklubka bych to nezvládla. Děkuji, že jste byli s námi.
Jste právě na začátku cesty k úspěšnému kojení předčasně narozeného miminka?
Přečtěte si sérii rozhovorů o kojení předčasně narozených dětí s oceňovanou laktační poradkyní
Miluše Plecerová je zdravotní sestra, která se specializuje na kojení předčasně narozených dětí. Vede tým laktačních poradkyň a má na starosti také laktační poradnu. Pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze – U Apolináře. Najdete zde mnoho užitečných rad jak nastartovat a hlavně udržet laktaci do té doby, než bude vaše miminko zralé na první pokusy o kojení.
Napsat komentář