Aby náš příběh dával smysl, musím se vrátit zpět – k prvnímu těhotenství. Tím tohle všechno začalo.
Když jsem otěhotněla poprvé, asi v 7. týdnu těhotenství, z ničeho nic jsem dostala velmi vysoké horečky. Vůbec by mě nenapadlo, že by tento stav mohl miminko ohrozit. Mýlila jsem se. Začala jsem krvácet a o děťátko jsem přišla. Bylo to pouhé dva dny poté, co jsem zjistila, že čekám miminko. Bolelo to, ale věřila jsem, že další těhotenství proběhne dobře a budu mít své vysněné miminko.
Moje maminka má diagnostikovanou protrombinovou mutaci v heterozygotní formě (jedná se o mutaci genu, která má za následek vysokou srážlivost krve a zvýšenou pravděpodobnost vzniku trombóz v hlubokých žilách, může způsobit také plicní embolii – poznámka redakce). A protože se jedná o dědičnou mutaci, moje gynekoložka doporučila genetické vyšetření krve. Výsledek zněl – stejná mutace jako u maminky, jen s jiným faktorem. Podle paní doktorky mohla tato mutace způsobit, že jsem potratila. Až znovu otěhotním, budu sledována v hematologické ambulanci, budu si muset aplikovat heparin na ředění krve a těhotenství se bude už od začátku považovat za rizikové.
Sebastiánek, nar. 26. 7. 2017 ve 22:25 h, 31+5 t.t., váha 1950 g, 43 cm
Všechno začalo na Štědrý den roku 2016. Menstruace měla zpoždění, ale těhotenský test byl negativní. I když jsem doufala, že se to změní, další testy byly opět negativní a menstruace stále nepřicházela. I přesto jsem testovala dál a první pozitivní test jsem měla 11. 1. 2017. Gynekoložka těhotenství z krve potvrdila, ale na ultrazvuku stále nebylo embryo vidět – nejspíš proto, že mám dělohu zakloněnou dozadu. Poprvé se nám maličký ukázal na ultrazvuku až na konci ledna. Srdíčko mu bušilo jako o závod a já byla šťastná – a taky trošku vystrašená. Zvládneme to tentokrát?
Okamžitě jsem nastoupila na rizikové těhotenství a musela si denně píchat injekce Clexanu. Bohužel jsem znovu dostala horečku a ukázalo se, že špatně snáším Clexane – nejspíš šlo o alergii. Dostala jsem Fraxiparine a ten jsem snášela dobře, i když bylo velmi těžké si denně píchat injekce. Připadala jsem si jako jehelníček.
Asi ve druhém měsíci jsem byla hospitalizována kvůli podezření, že se plod nevyvíjí. Naštěstí bylo vše v pořádku. Celé těhotenství pak probíhalo bez závažných komplikací, až na to, že mě neustále bolelo v podbřišku a tvrdlo mi břicho. Neměla jsem tušení, jestli je to normální, ale věřila jsem, že bude vše v pořádku. Miminko se vyvíjelo dobře.
Koncem května 2017 během pravidelné kontroly zjistili, že mám zkrácený čípek – jen 18 mm. Musela jsem dodržovat klidový režim a další kontrolu jsem měla za 14 dní. Ten den jsem měla i návštěvu hematologie, tak jsem šla nejprve tam. Výsledky byly v pořádku, ale zmínila jsem se paní doktorce, že mě poslední tři dny dost bolí v podbřišku. Poslala mě tedy hned na porodnické oddělení. Lékař při vyšetření zjistil, že čípek má už jen 11 mm. To znamenalo okamžitou hospitalizaci a sledování.
Dostala jsem magnézium v kapačce, aby přestalo tvrdnout bříško, ale nic se neměnilo. Jednoho dne mi oznámili, že bych druhý den mohla domů. Nedostala jsem se tam. V noci jsem se probudila s prudkou bolestí hlavy. Odebrali mi krev i moč a zjistili nějaký zánět. Jaký přesně, to jsem se nikdy nedozvěděla. Okamžitě jsem dostala kortikoidy pro dozrání plic miminka – pro případ, že bych brzy porodila.
Rodila jsem 26. 7. 2017. Ten den začal dobře, dokonce mi bylo i lépe. Během odpoledního monitoringu miminka zjistili vyšší hodnoty – prý ale stále v normě. Nerozuměla jsem tomu, o jaké hodnoty šlo, pro mě bylo nejdůležitější, že situace vypadala lépe. Bohužel to netrvalo dlouho. Ve 20 hodin jsem z ničeho nic dostala obrovské křeče, zimnici a 40stupňovou horečku. Vyšetřili mě – nevypadalo to dobře, miminku už se u mě nedařilo. Dali mi kyslík a během pár minut bylo rozhodnuto – miminko musí ven. Císařským řezem, aby se zánět nedostal do placenty.
Ani vlastně nevím, jak mi bylo. Byl to šok, všechno se seběhlo velmi rychle. Měla jsem smíšené pocity. Přemýšlela jsem, co nás čeká. Porod proběhl rychle, měla jsem spinální anestezii, byla jsem při vědomí a svého drobečka jsem alespoň krátce zahlédla. Pamatuji si, že byl fialový, nejspíš od plodové vody. Nemohla jsem si ho pochovat. Rychle ho odnesli na neonatologii, musel okamžitě do inkubátoru. Gestační věk při porodu byl 31+5, vážil 1950 g.
Nezbylo mi nic jiného než čekat, až z oddělení zavolají, jak na tom maličký je. Díky Bohu měl Apgar skóre 9–9–9. Dostal antibiotika, kyslík měli připravený, ale vše zvládal sám a statečně. Dokonce ani neprodělal novorozeneckou žloutenku.
Dvanáct hodin po porodu jsem poprosila paní doktorku, aby mi pomohla se zvednout – chtěla jsem vidět svého bojovníčka. Byl to krásný a zároveň bolestivý pocit. Stála jsem jen kousek od něj a nemohla ho pochovat ani políbit.
Dva dny po porodu mě začala šíleně bolet hlava – projevil se u mě postpunkční syndrom. Léky nezabíraly, museli mi dát krevní zátku. Byla to nepopsatelná úleva – konečně jsem mohla být celý den u syna. Do té doby byla bolest v sedě i ve stoje nesnesitelná.
Pak jsem se mohla soustředit jen na něj. Chodila jsem za ním každý den. Druhý týden po porodu už nebyl napojen na žádné přístroje a mohla jsem si ho konečně pochovat – zatím jen v zavinovačce. Odsávala jsem mléko, ale musel být i dokrmován.
Po 14 dnech jsme mohli být spolu, 24 hodin denně. Zažili jsme náš první skin-to-skin kontakt, abychom si vynahradili ztracený bonding a posílili vzájemné pouto. Laktaci se mi bohužel nepodařilo udržet, ale nepřekvapilo mě to – dalo se to čekat.
V nemocnici brouček strávil přesně jeden měsíc a pak nás propustili domů. Docházeli jsme do několika odborných ambulancí – kardiologie, ortopedie, riziková poradna, fyzioterapie. Všechno dopadlo dobře. Sebastiánek byl moc šikovný a statečný, jeho vývoj byl zcela v normě. Zkrátka – všechno na výbornou.
Dnes je mu 8 let, ukončil první třídu s vyznamenáním a moc rád hraje fotbal.
Lékaři mi řekli, že moje tělo špatně přijímá těhotenství – a proto se tohle všechno stalo.
Adélka
Přáli jsme si ještě jedno miminko – ale nebylo to snazší. Právě naopak. Zjistili mi endometriózu a špatnou funkci žlutého tělíska. Vypadalo to, že další dítě mít nebudeme. Lékařka říkala, že možná nepomůže ani IVF – a to je něco, co žádná žena nechce slyšet. Přes mizivé vyhlídky jsme se snažili dál – a nakonec se na nás štěstí usmálo.
Když přišla menstruace, bylo něco jinak. Skončila už po 4 dnech a já se cítila zvláštně. Něco se děje. A také že dělo – byla jsem těhotná. Trvalo to 4,5 roku, ale zvládli jsme to – zcela přirozeně.
Už jsem byla připravená, co mě čeká: hematologie, injekce, rizikové těhotenství.
Při dcerce mi opět předepsali Fraxiparine, který jsem u syna snášela. A jak to dopadlo? Po měsíci se opět projevila nějaká alergie. Předepsali mi Zibor – prý se s takovým případem ještě nesetkali.
Celý první trimestr jsem zvracela, bylo mi opravdu zle. Ve třetím trimestru jsem skončila v nemocnici – velmi vysoké horečky, podezření na covid, infuze. Těhotenství jinak probíhalo celkem dobře, i když jsem kvůli teplotám chodila snad každý druhý měsíc na větší kontroly. Znovu mě začalo bolet břicho a také v podžebří. Byla jsem hospitalizována – naštěstí vyloučili preeklampsii. Dali mi infuzi na oddálení porodu a po dvou dnech nás pustili domů.
Za další dva dny jsem v nemocnici skončila znovu – měla jsem velké bolesti. Na porod to ale nevypadalo a podle vyšetření bylo vše v pořádku. Opět jsem dostala infuze a po dvou dnech nás propustili.
Tři dny doma – a znovu kontrakce. Jela jsem do porodnice. Byla jsem otevřená těsně na prst – což ještě nemusí znamenat porod. Ale v duchu jsem si říkala, že už odsud odejdu jedině s miminkem. A splnilo se – po 18 hodinách se mi narodila krásná dcerka.
Při porodu mi museli pomáhat s rotací hlavičky, ale jinak bylo vše v pořádku. Dokonce jsem se dočkala přirozeného porodu – a to byl můj velký sen. Adélka se narodila přesně ve 37+0 t.t., vážila 3150 g a měřila 50 cm. Všechno bylo naprosto v pořádku – Apgar skóre 10–10–10, bonding hned po porodu, přisátí také. Bylo to nádherné. Dvě hodiny po porodu jsme strávili spolu – i s tatínkem.
Adélka prodělala novorozeneckou žloutenku, a tak musela být pod modrým světlem na oddělení pro nedonošené děti. Ale mohla jsem tam být s ní, mohla jsem ji kdykoli kojit. Po 25 hodinách mi ji dali na pokoj a druhý den nás pustili domů.
Všechno bylo v pořádku, jen byla hodně spavá – ale to bylo kvůli žloutence.
Je vidět, že moje tělo si s těhotenstvím opravdu neumí poradit tak, jak by mělo. Ale jsem vděčná, že mám dvě krásné děti – osmiletého Sebíka a dvouapůlletou Adélku. Mezi nimi je rozdíl 5,5 roku – ale to vůbec nevadí. I když se občas zlobí, milují se – a my milujeme je.
A můj vzkaz pro maminky?
Ačkoli se vám někdy může zdát, že vám osud hází klacky pod nohy a máte pocit, že svého vysněného cíle nikdy nedosáhnete – nevzdávejte to.
Kdo nepřestane hrát, nemůže prohrát.
Hodně štěstí vám i vašim statečným drobečkům.
Napsat komentář