Už když jsem byl ještě v bříšku, chodila maminka na různá vyšetření – kvůli podezření na Downův syndrom, růstové restrikci a hrozbě předčasného porodu. Lékaři odhadovali, že budu mít skoro 5 kilo! Od 27. týdne se maminka začala otevírat a začal velký boj, aby si mě udržela v bříšku co nejdéle.
Bohužel ve 32. týdnu jí praskla voda a bylo jasné, že se narodím dřív. Maminku převezli do pražské motolské nemocnice. Několik dní tam ležela na pokoji, dostávala antibiotika a léky, které mi měly pomoci ještě chvíli zůstat uvnitř. Nakonec ale pan doktor rozhodl, že je čas porod vyvolat.
Narodil jsem se v termínu 33+4 a po narození jsem musel být ihned oživován – moje plíce ještě nebyly úplně vyvinuté. Byl jsem převezen na JIP a pak na intermediární péči. Maminku jsem poprvé uviděl až po dvou dlouhých dnech. Viděla mě napojeného na umělou plicní ventilaci, s hadičkou do žaludku a spoustou monitorů.
Maminka za mnou každý den jezdila do nemocnice, i když doma měla ještě staršího brášku. Bohužel na to všechno zůstala sama – tatínek nás opustil. Naštěstí měla obrovskou oporu v mé babičce a dědečkovi. I oni za mnou jezdili, i když si mě mohli pochovat jen v maminčině náruči. Každý den jsem spinkal, byl jsem hodný chlapeček.
V nemocnici jsem strávil dlouhých 48 dní. Po porodu jsem vážil 2180 g, ale pak jsem klesl na 1860 g. Když jsem konečně odcházel domů, měl jsem krásných 2,5 kg – a všechno jsem hezky zvládal. Paní sestřičky mě moc chválily, že jsem neplakal.
Dneska jsem už roční chlapeček a jsem zdravý! I když mě stále čekají pravidelné kontroly ve FN Plzeň – každé tři měsíce chodíme na neurologii, fyzioterapii a další vyšetření – jsem veselý a čilý kluk.
Chtěl bych z celého srdce poděkovat celému týmu ve FN Motol a podpořit Nedoklubko svým příběhem. Každé mamince předčasně narozeného miminka bych chtěl vzkázat, že to chce trpělivost, klid a velkou podporu rodiny a blízkých.
Napsat komentář