Tento příběh vyšel v nejnovějším čísle časopisu Nejste v tom sami s podtitulem v mém náručí prospíváš. Časopisy včetně nejnovějšího čísla najdete zde.
Maminka nedonošené Alžbětky (nar. 28 + 2): Posílám vám moře síly a doufám, že vám můj příběh dodá alespoň jiskru naděje, že vše dobře dopadne. U mě to začalo hrozícím potratem, pokračovalo přes šílené riziko vývojových vad, řadu těhotenských diagnóz, předčasný porod, a přesto tu mám zdravou dceru.
Od dětství jsem se těšila na to, až se ze mě stane máma. S kamarádkami jsme si vždy hrály na těhotenství, porod a s panenkami. Nikdy tomu nebylo jinak. Ať už mi bylo sedm, patnáct, nebo dvacet, to jediné, na co jsem se v životě těšila, bylo těhotenství, porod a následně miminko. Nikdy jsem se nebála bolesti a nechápala jsem, jak někdo může říct, že děti chce, ale kdyby to šlo, porod by vynechal.
Poprvé jsem se stala mámou ve 22 letech
Když se zpětně koukám na svoje první těhotenství, bylo to nejkrásnější období v životě, a to vlastně z jediného důvodu – byla jsem mladá holčina, neměla jsem žádné zkušenosti, znalosti, neslyšela jsem příběhy a osudy okolo… Jak říkám – sladká nevědomost.
Teď už chápu tu větu svých rodičů: „Děti se mají rodit mladým rodičům.“ Neříkám, že starší rodička by děti mít neměla, ale čím víc nám je, tím víc známe příběhů a rizik, máme více znalostí a už si naivně neříkáme, že nám se nikdy nic takového stát nemůže. Dnes už totiž vím, naštěstí jen z příběhů kolem, že mít zdravé dítě je výhra v loterii. A taky je otázkou, jestli bych ze strachu nějaké děti vůbec měla, kdybych tenkrát věděla to, co vím teď.
Šíleně jsem se těšila na porod a nemohla se dočkat, až to konečně nastane
Dodnes si vzpomínám, jak s velkým pupkem hopsám doma na gymnastickém míči a budoucímu dědečkovi líčím, jak se strašně těším, až budu rodit. Ani nevím, proč náš rozhovor skončil u císařského řezu. V tu chvíli jsem ze sebe jen vyhrkla větu: „Já si neumím představit rodit císařem, já se bojím, že bych ho neměla ráda.“
Od tatínka jsem samozřejmě dostala hned vyhubováno, co to vůbec říkám a jestli nejsem praštěná. Já si ale opravdu nikdy nepřipustila, že bych neporodila spontánně. A vy už určitě tušíte, co se stalo… Syn se narodil akutním císařským řezem, v celkové anestezii. Z operačního sálu jsem byla odvezena na JIP, a když jsem se probrala, viděla jsem pouze fotku mého syna ve svém telefonu. Poprvé jsem ho spatřila naživo až po osmnácti hodinách. Nikdy jsem se s tím nesmířila, ale říkala jsem si, že u dalšího těhotenství ten spontánní porod určitě vyjde.
Ale i tento životní sen se rozplynul
Dva roky po sekci jsem musela na reoperaci dělohy, po které mi lékaři oznámili, že další porod musí být jedině císařem. Měla jsem moc ráda pořad Malé lásky, u kterého jsem vždy brečela – nejprve slzy štěstí, jak je to nádherné, poté se změnily na slzy bolesti, že to, co jsem si přála zažít, mě nikdy nečeká. Nemohla jsem o normálním porodu s kýmkoli mluvit, protože se mi tím rozevírala ta šílená rána.
Moje druhé těhotenství bylo vymodlené
Po 5 dlouhých letech pokusů jsem konečně našla dvě čárky na těhotenském testu. Tohle těhotenství už bylo bohužel od začátku jeden velký stres. Radostné chvíle trvaly asi jen týden od provedení testu. Začala jsem krvácet, ten strach, že potratím, byl neúnosný. Nedávala jsem miminku žádné šance, snažila jsem se jen smířit s tím, že se druhého potomka už nedočkám.
Synovi, který si nesmírně přál sourozence a psal o něj dokonce v srpnu Ježíškovi, jsme to řekli, až když jsem dostala těhotenskou průkazku. Krvácela jsem skoro celý první trimestr. Všechno se ale nabalovalo – šla jsem si pro výsledky testů na vývojové vady. A nastal šílený šok. Pan primář z gynekologického oddělení mi oznámil rizika těch tří základních trizomií (1 : 7, 1 : 105, 1 : 273).
K mému šoku ještě dodal, že bohužel ta, u které mám největší riziko, je neslučitelná se životem. Dodnes nechápu, že mě tenkrát nevynesli nohama napřed. Měla jsem pocit, že umřu, že tohle nemůžu zvládnout. Byla jsem předána do VFN v Praze, kde mi nabídli odběr choriových klků. Ten jsem přijala, protože jsem si neuměla představit čekat dalších zhruba 5 týdnů, než se bude moci provést odběr plodové vody.
Odebral se vzorek, ale bohužel kvůli mé tučné postavě bylo vzorku málo, a tak jsem se o 3 dny později, kdy jsem měla už znát základní výsledky, místo toho dozvěděla, že budeme muset vyčkat minimálně do 16. týdne na odběr plodové vody. Ten měsíc byl hrozný. Do toho jsem se vdávala a přitom myslela na to, zda se vůbec naše vytoužené miminko narodí, anebo to budu muset ukončit. Kamarádka šla na odběr z placenty s rizikem 1 : 113, vše ostatní měla jedna ku několika tisícům – tak jak by to mohlo dopadnout u mě s takovými šílenými riziky?
Ale jak se říká – naděje umírá poslední
Já se po odběru plodové vody dozvěděla, že čekáme naprosto zdravou holčičku! Spadl mi balvan ze srdce. Říkala jsem si, že polovina těhotenství se blíží a i přes ten hnusný start si to teď začneme užívat. Jak naivní představa… Záhy se mi začal pomalu zvedat tlak, který nereagoval na medikaci. Na velký ultrazvuk ve 20. týdnu jsem jela k Apolináři, kde jsme slyšeli, že naše holčička velikostně neodpovídá týdnu, v němž by měla být, a že placenta má na sobě pravděpodobně nějaký nádor.
Následovaly kontroly co čtrnáct dní, pak dokonce po týdnu. Průtoky byly naštěstí vždy dobré, a tak stačilo pouze ambulantní sledování. Můj gynekolog mě předal na rizikové oddělení u nás v nemocnici v České Lípě. Tam mi provedli další testy z krve, při kterých zjistili, že mimo jiné mám těhotenskou cholestázu (krev se musí pravidelně hlídat a v případě vysokých hodnot se musí přistoupit k porodu, protože miminko je v ohrožení).
K tomu ten můj vyšší tlak, který nereagoval nijak extra na medikaci. Verdikt byl jasný – rizikové těhotenství, které ale bude sledováno už pouze u Apolináře v Praze, protože u nás si se mnou neví rady a na takhle malé miminko nejsou vybaveni.
Byl adventní čas…
Nevím, zda jsem měla nějaké tušení, nebo jsem se řídila heslem: „Štěstí přeje připraveným“, ale na konci prvního týdne v prosinci jsem měla upečené cukroví, zabalené dárky, udělanou vánoční výzdobu a sbalenou tašku do porodnice. Doma jsem měla sedmiletého syna, kterého jsme připravovali na to, že možná bude maminka muset ležet dlouho a daleko od domova v nemocnici, protože sestřička je moc malinká a musí ji páni doktoři hlídat. Se slzami v očích mi syn říkal: „Ale maminko, nebudeš na Ježíška v nemocnici, že ne?“ Tohle byla pro mě tak šíleně bolestivá představa, že jsem se rozbrečela taky.
Na první kontrolu do rizikové poradny k Apolináři jsem jela 8. 12. 2022. Bylo to podruhé, co jsem s sebou vezla raději v kufru auta tu sbalenou tašku. Do péče si mě vzal pan doktor Koucký, který byl velice empatický a přes to všechno mě dokázal nádherně uklidnit. Byl čtvrtek a pan doktor se mě zeptal, zda bych souhlasila s krátkou hospitalizací – pouze přes víkend, aby si udělali vlastní odběry, poupravili mi medikaci a poté mě chtěli pustit domů. Vzhledem k tomu, že jsem měla tašku s sebou (máme to do VFN 100 km), nastoupila jsem ihned. Byla jsem nervózní, odmala nemám ráda cizí prostředí, ale snažila jsem se uklidnit, že v pondělí jdu domů, jen co se najdou vhodné léky na ten můj tlak a cholestázu. To jsem ale netušila, že těhotná se už domů nevrátím…
Setkání s Nedoklubkem
Při čekání na sesterně jsem zahlédla knížku Když přichází na svět miminka do dlaně, kterou jsem si ihned půjčila. Tuto obsáhlou knihu jsem přečetla za 3 dny a následně, po několika měsících, jsem si ji pořídila i domů. Provedl se příjem, odběry, ultrazvuk, prostě vše, na co si vzpomenete. Z mého ledového klidu mě vyvedl až pan primář, který se přihnal asi dvě hodiny po odběrech, že raději píchneme kortikoidy na dozrání plic – kdyby náhodou.
Byla jsem vykulená, notabene když jsem se poté z knížky dozvěděla, že k podání kortikoidů na dozrání plic miminka se přistupuje v případě, kdy se očekává předčasný porod do jednoho týdne. Nevím, jestli to byly hormony nebo obraz brečícího syna v mé hlavě, který si přeje rozbalovat dárky s maminkou, ale neustále jsem si nepřipouštěla, že něco hrozí – vše je jen pro jistotu a já jdu brzo domů. Naivní, jedním slovem naivní.
Každý, kdo mi řekl, že budu do porodu v nemocnici, na toho jsem se zlobila. Nesnášela jsem slova od nejbližších, jak jsou rádi, že jsem u Apolináře, že jsme pod kontrolou. Mně přece nic není. Jen potvrzená bílkovina v moči, preeklampsie, cholestáza, hypotrofní plod, chorioangiom na placentě… Ale já si pořád říkala, že tohle přece ukecám na ambulantní sledování – i za cenu, že bych měla jezdit každý den na odběry a ultrazvuk.
Těžké dny, ale já stále věřila
Každý den ráno na lačno následoval monitor maličké. Každý den jsem nemohla jíst, dokud záznam nezkontroloval pan doktor, protože nebylo jasné, jestli se pojede na sál, nebo budu dále sledována. Trvalo asi jen tři dny a začala jsem opět krvácet. Na ultrazvuku byl vidět jasný funnelling (rozevření vnitřní branky v děložním hrdle). Měla jsem nepravidelné bolesti, které na monitoru nic neprokázaly. Mě však ale zajímalo pouze to jedno – budu se synem na Vánoce? Aspoň ten jeden jediný den.
Každé vyšetření jsem se dotazovala lékařů na to samé. Když se na to koukám zpětně, divím se, že mi na plná ústa neřekli, jestli jsem se nezbláznila, že můžu každým dnem porodit. Mě totiž zajímalo jen jedno: Štědrý den. Jak hloupé, že? Musím ale moc poděkovat všem sestřičkám na rizikovém oddělení u Apolináře. Když si vzpomenu na všechny své absurdní výlevy, slzavé údolí a myšlenky na porod, nafackovala bych si. Po týdnu hospitalizace jsem si totiž přála, aby se dcera už narodila. Opravdu tohle se mnou udělalo odloučení od rodiny a cizí prostředí? Stydím se, opravdu se stydím.
Nevěděla jsem, že zítra porodím
Den před – pro mě absolutně neočekávaným – porodem jsem se dokonce pořádně pohádala s manželem a svými rodiči. Nechtěla jsem v tu chvíli slyšet nic o těhotenství, rizicích, nenarozené dceři a byla jsem pěkně hnusná. Rozloučili jsme se ve špatné atmosféře a já si snad poprvé nechala dát na noc Prothazin na lepší spaní. Byla jsem psychicky totálně rozložená. V noci jsem spala, ale ze spaní mě vytrhávaly křeče v podbřišku. V tu chvíli jsem si říkala, že to ráno opět nahlásím – že už to musí něco znamenat, když mě křeče budí.
Nastalo ráno a pravidelný samosběr moči pro testy. Utírám se a na toaletním papíře – no raději ani nebudu popisovat, jak to vypadalo. Nevím, jak mě to napadlo, ale instinktivně jsem přiložila ruku na poševní vchod, něco mi prostě říkalo, ať to udělám. A najednou jsem cítila něco měkkého a teplého. To tam určitě nemá co dělat. Zvonila jsem na sestřičku, které jsem popsala, že ze mě asi leze děložní čípek, a ukázala jí fotku toho, co jsem našla na toaletním papíře.
Ta mě poslala na vyšetřovnu, kde porodní asistentka pohmatem zjistila, že jsem otevřená na 3–4 cm a to, co podle mých slov byl děložní čípek, byl plodový vak blan. Následoval rychlý ultrazvuk přes dutinu břišní, kdy paní doktorka zjistila, že dcerka je hlavičkou dolů a dere se ven.
Musíme provést císařský řez, zněl verdikt
Napíchli mi kapačku na zastavení porodu a hodná porodní asistentka z rizikového oddělení mi rychle zaběhla na pokoj pro mobilní telefon, abych mohla zavolat manželovi – měla jsem na to jen pár vteřin.
Na operačním sále se mi snažili napíchnout záda kvůli epidurálu, ale napoprvé se to nezdařilo. Když chtěla sestřička pokus zopakovat, přiběhla jiná a řekla, ať to nedělá, že já musím počkat – do nemocnice vezli paní v bezvědomí a ta musela okamžitě na sál. Odveleli mě tedy na porodní box hned před sál, kde mě pravidelně hlídali. Zanedlouho jsem byla i přes kapačku na zastavení kontrakcí otevřená na 7 cm a porodní asistentka mi řekla, že možná ten císařský řez ani nestihneme a já porodím „normálně“. Možná v mých očích poznala, že mojí životní bolestí bylo, že nikdy nezažiju normální porod.
Poté se mě zeptala, zda bych upřednostnila spontánní porod. Já odpověděla s nadšením a jiskrou naděje: Ano. Zmínila jsem se tedy vedoucímu lékaři, který z tohoto nápadu nebyl vůbec nadšený. Naše holčička si z nás dělala dokonce legraci – během dalších pár minut se plodový vak „vcucnul“ neporušený zpět do dělohy a já se vrátila na původní 3 cm. Upřímně, byla jsem smutná. Chtěla jsem to mít za sebou. Možná jsem měla nějakou intuici, že dcerka musí okamžitě ven, kdo ví. Lékaři se ještě rozhodli nabrat znovu krev na zánětlivé markery, které byly dost vysoké, a tak se rozhodlo, že se porod zastavovat již nebude. Pan doktor kvůli mému vysněnému vaginálnímu porodu svolal konzilium, které se usneslo, že vzhledem k odhadované váze plodu 800 gramů mohu rodit normálně.
A pak přišla dcerka na svět
Moje holčička se narodila po deseti dnech hospitalizace na rizikovém oddělení, kam jsem byla přijata pouze k diagnostice, ve 28 + 2 týdnu těhotenství, vážila 815 gramů a měřila 34 cm. Bála jsem se na ni po porodu podívat. Nevěděla jsem, jak vypadá takhle malé miminko, jestli nebude vypadat nějak strašidelně. Nevěděla jsem, že i v tomto nízkém týdnu těhotenství je miminko vzhledově skoro úplně stejné jako normální novorozeně. Nevím, kolik vteřin trvalo, než jsem se odhodlala, ale ve chvíli, kdy jsem se na maličkou podívala, jsem se rozbrečela. Byla tak nádherná! A plakala! Velice slabým hláskem, ale plakala. Doktoři ji moc chválili, nemusela být intubována.
Když tenkrát porodila moje kamarádka předčasně a musela děti nechat v Praze v inkubátoru a vrátit se domů sama, řekla jsem, že si tuhle situaci absolutně neumím představit. A buch – stalo se mi to taky. U prvního syna jsem si neuměla představit, že bych rodila sekcí – buch, rodila jsem sekcí. Ale tentokrát zasáhl osud nebo souhra náhod, kdo ví. Kdyby se podařilo napíchnout záda napoprvé, kdyby nevezli paní v bezvědomí – neporodím spontánně. Mně se splnil životní sen, který jsem si už nemyslela, že se někdy vyplní. A ten zázrak se stal, porodila jsem si vlastní dceru. A se splněným životním přáním se naplnil i můj největší strach – mám tu těžce nedonošenou dceru. Co bude dál?
Byla to mateřská intuice?
Nevím, jestli jsem to někde uvnitř sebe věděla, nebo jestli se jen snažila najít výmluvu pro své otřesné chování a přání, ať už porodím, ale při první návštěvě na ARO mi pan doktor neonatolog oznámil, že porod spustila infekce plodových obalů a že se teď bude všechno odvíjet od toho, zda se infekce dostala až k dceři. Proto jsem si přála, aby už byla venku? Věděla jsem, že u mě v bříšku je to pro ni rizikovější než venku? Kdo ví.
Jsem šílená pesimistka, hodně lidí mi přezdívá černá kronika. Ale k mému údivu já se v tu chvíli vůbec nebála. Byla jsem úplně v klidu, vyrovnaná a nepřipouštěla jsem si, že by se mělo něco stát. Cokoliv. Brala jsem to tak, že se prostě jen dopeče a jdeme domů. Všichni, co mě znají, mohou potvrdit, že tohle na mě absolutně nesedí. Jsem člověk, který se snaží být vždy dopředu připraven i na eventuální problémy. Možná i člověk, který vidí vše pesimisticky, i když se nic neděje. Žena, která se hroutí dopředu z něčeho, co ani nemusí nastat. A tentokrát – nic. Byla jsem klidná, spokojená a hodně dlouhou dobu trvalo to pozitivní delirium z přirozeného porodu. Měla jsem nad sebou anděla, který mi napovídal, že vše bude v pořádku?
Dcerka byla velice šikovná
Na CPAPu byla jen pár hodin a poté byla převedena pouze na vapothermové brýličky. Asi jako každý novorozenec bojovala chvíli se žloutenkou a musela se „opalovat“. Během zhruba tří dnů byla přesunuta z ARO na JIP, což jsme brali jako první obrovský úspěch. Radovali
jsme se z každého mililitru mléka, který přes sondičku dostala a tolerovala ho. Domů jsem byla propuštěna 23. 12. a svoji holčičku jsem musela nechat v inkubátoru, což jsem si nikdy nedovedla představit. Musím přiznat, že to byl ten nejproplakanější Štědrý den, který jsem kdy zažila. Kupředu mě hnala jen radost a veselé oči prvorozeného syna, že maminka je doma. Dcera mi hned na první vánoční svátek dala ten nejkrásnější dárek – poprvé rozlepila očička a podívala se na mě. A jako bonus na sobě měla poprvé oblečení – to extra maličké bodýčko. Třikrát denně jsem se šíleným strachem volala na oddělení neonatologie: „Dobrý den, Řeháková, 352. Jak se daří Alžbětce?“ a s třesoucíma se rukama jsem se bála odpovědi. Šílený strach, když moc dobře víte, co vše může nastat.
Za dcerkou jsem jezdila každý druhý den
Dodnes se mi vybavuje vůně dezinfekce a sterilního prostředí neonatologie. To pravidelné pípání monitorů u inkubátorů z hlavy už nikdy nevymažu. S každým hlasitějším zahoukáním se vám zastaví srdce a máte strach, co se to děje. Je to v pořádku? Nebo mám běžet pro sestřičku? S každým pokusem o vysazení podpory dýchání jsme se neskutečně radovali, ale nevyšlo to napoprvé, napodruhé, ani napotřetí. Dcerka se po pár hodinách unavila a podpora dechu byla zase potřeba. Každý neúspěšný pokus jsem doma obrečela. My se toho vapothermu snad nikdy nezbavíme, blesklo mi hlavou. Maminky, teď už to mám za sebou, tak vám mohu říct, ať se z toho absolutně nehroutíte. Radujte se z každé hodiny navíc, kterou miminko dokáže udýchat samo. Každý takový úspěch je velikým krokem vpřed. Zdravotníci mi vždy říkali, že návrat k vapothermu vůbec nic neznamená – o ničem to nevypovídá. Dcerka si odpočine, nabere sílu a zkusí to znovu. A bylo tomu skutečně tak. Nesčetněkrát jsem si myslela, že půjdeme s kyslíkovými brýlemi i domů. Ale naštěstí ani to se nenaplnilo.
Můj život ovládal strach
Musím uznat, že i těch pár chvil, kdy jsem se bála, bylo i tak dost. Neustále probíhají nějaká vyšetření, testy. Miminka jsou opravdu bedlivě sledovaná a lékaři vás o všem informují. Na začátku je dost věcí, které vás mohou potrápit. Nesčetněkrát jsem se vylekala a hned si na Googlu vyhledávala, o čem se mnou mluvili doktoři. Hlavní rada – nikdy to nedělejte! Najdete tam takové informace, že z toho ještě tři dny nebudete spát. Jakkoliv některé informace zněly od doktorů děsivě, ve většině případů se jedná jen o dočasný problém. Miminko musí uzrát, musí se dovyvinout. Přece jen mělo být ještě tři měsíce v děloze. Tak co bychom po něm chtěli?
Radujte se z každé maličkosti – každá z nich je neskutečný úspěch. Každý takový úspěch jsem oplakala. A jaké štěstí mě zalilo, když jsem přijela na oddělení IMP a zjistila, že dcerka není v inkubátoru, nýbrž v normální postýlce s vyhřívanou dečkou! Moje oči zalily slzy štěstí. S každým takovým krokem jste blíž a blíž domovu. Zapisujte si všechny události, a až budete mít slabou chvilku, koukněte na to. Uvidíte, co všechno už vaše děťátko dokázalo a zvedne se vám nálada. Přechod z klokánkování na normální polohu chování v zavinovačce je také neskutečným skokem! Pokud se to nepodaří napoprvé, nelamte si s tím hlavu. Také jsme těch pokusů měli několik.
A pak už jsme konečně mohly být spolu!
Když syn dostal první vysvědčení, nastupovala jsem k dceři na IMP, kde jsme konečně měly být spolu. Konečně jsme se dostaly do fáze, kdy jsem o svou dceru pečovala 24 hodin denně. Stačilo, aby se naučila sama baštit, a mohly jsme jít domů. Mohlo to být za týden, možná za dva… Ať už tak, či tak, byly jsme v cílové rovince.
Během mého pobytu na IMP opět nastalo několik situací, kdy jsem padla na kolena a modlila se, aby vše dobře dopadlo. Dcera měla neustále hodně nafouklé bříško, často tlačila, lékařům se to nelíbilo. Na ultrazvuku ale přes plyny nebylo absolutně nic vidět. Šíleně jsem se bála, protože tím vzniklo podezření na problém se střevy. Byla jsem obeznámena s vyšetřením, které bylo nezbytné, ale muselo se naplánovat v Motole. Zase jsem otevřela internet a hledala. Neměla jsem to dělat, protože informace, že by dcera mohla mít stomii, mi opravdu na psychice nepřidaly. Mezi další zádrhely při pobytu na IMP patřilo i zjištění tříselné kýly, která se měla později operovat. Každou situaci obrečíte, ale musí to ven, opravdu, neskutečně se vám uleví.
Zdravotníci od Apolináře jsou andělé. Nedokážu slovy popsat, jak nesmírně jsem jim vděčná za záchranu dcery a za péči, kterou Bětce, ale i mně věnovali. Nikdy nic nepodcenili a testovali dál, snažili se přijít na příčinu velkého bříška a zvýšených jaterních testů. Několik testů provedli i „jen tak“ – co kdyby náhodou. A právě díky tomu odhalili sníženou funkci štítné žlázy a včas nasadili správné léky.
A nakonec jsme se i my dočkali
Po 66 dnech na neonatologii si dcerku konečně odvážíme domů. Ještě nás sice čeká vyšetření střev a operace tříselné kýly, ale to vše už budeme řešit z domova. Neskutečně jsme se těšili, až budeme všichni společně doma. A ve mně bohužel převládala zároveň velká obava, zda to všechno zvládneme. Neměla jsem už za sebou tu lékařskou jistotu, kdy stačilo klidně i o půlnoci zazvonit a měla jsem ihned odpověď. U dětiček narozených v termínu rodiče řeší, v čem pojede miminko domů oblečené, tatínkové zase to, jak svého potomka pořádně zapijí. Rodiče nedonošených miminek se před propuštěním učí resuscitovat své miminko.
A i tohle se mi nesmírně hodilo. Po deseti dnech doma, během přebalování, mi dcerka přestala dýchat – byla jako hadrová panenka. Musela jsem jí provést umělé dýchání a podařilo se mi ji rozdýchat. Projeli jsme se na houkačky do Motola, kde neurolog provedl různá vyšetření. Závěrem byla ALTE epizoda. Do Motola jsme se záhy vrátili ještě jednou, tentokrát k plánované hospitalizaci, při které bylo provedeno vyšetření střev a operace tříselné kýly. Vyšetření odhalilo pouze pevnější svěrač, jinak střeva fungují naprosto normálně! Uff!
Dcerka je nyní dvouletá
Rozhodla jsem se sepsat tento příběh v den druhých narozenin své dcerky. Z uzlíčku vážícího 815 gramů a dlouhého 34 centimetrů vyrostla nadmíru chápavá a šikovná ďáblice, která váží 11 kilogramů a měří 86 centimetrů. Aktuálně je dcera sledována pouze na endokrinologii kvůli snížené funkci štítné žlázy. Od porodu má však stejnou dávku léků a je tu velká šance, že se i tohle do tří let věku srovná. Větší bříško než její vrstevníci má stále.
S odstupem času už mohu říct, že to dcerka zvládla levou zadní. Přes všechny situace, které nás během pobytu na neonatologii potkaly a kdy jsme se nesmírně báli, vím, že to celé vlastně proběhlo bez komplikací. Z načtených příběhů totiž vím, že mohly přijít daleko horší věci. Je to náš velký zázrak.
Na tohle vás nikdo nepřipraví
To, co budete prožívat, se nedá popsat, nedá se to přiblížit, nedá se na to připravit. Nepoznáte to z příběhů, které si přečtete, z vyprávění rodičů kulíšků. Dokud to nezažijete, můžete se jen domnívat. Dokud to nezažijete, nebudete mít plné pochopení. A pokud se tento příběh dostane i k rodičům donošených miminek, prosím vás o jedno – nesrovnávejte od začátku své děti s těmi našimi, nezatěžujte rodiče nedonošeňátek haldou otázek, protože ani my často neznáme odpověď. A věřte, že donošené a nedonošené miminko je hodně velký rozdíl. Neraďte rodičům, jak by co měli dělat, neptejte se každou chvíli, kdy už půjde kulíšek domů. Opravdu to nedělejte.
Maminky, tatínci, věřte svým dětem
I když jsou sebemenší, jsou to neskuteční bojovníci. Oni toho dokážou strašně moc – daleko víc než vy. A ať už se zdá situace sebevíc bezradná, pamatujte, že naděje umírá jako poslední. I když tomu aktuálně nedokážete věřit, nedokážete si představit, že peklo, které zrovna prožíváte, jednou skončí. Ty haldy příběhů a zkušeností jsou důkazem, že se na tu krásnou cestu bez trní jednou také dostanete. Ptejte se zdravotníků, sledujte Nedoklubko, radujte se z každého úspěchu a nebojte se požádat o pomoc, protože tohle všechno vám dodá sílu. A pokud se zrovna strachujete o zdraví svého děťátka, pokud vašemu miminku hrozí nepříznivé diagnózy a prognózy, zkuste se uklidnit vědomím, že dokud existuje řešení a dá se něco dělat, je vše vlastně dobré.
Podívejte se na můj příběh… Neměla jsem od lékařů dovoleno rodit spontánně, přesto se mi splnilo jedno z největších životních přání – a daní za něj se naplnila velká obava: těžká nedonošenost. A co je důkazem toho, že nikdy nic není ztraceno a naděje umírá poslední? Vzpomeňte na riziko 1 : 7, které mé dceři hrozilo a bylo neslučitelné se životem… Prognózy byly nehezké, a přesto tu dnes mám zdravou a krásnou dceru.
Nebojte se věřit na zázraky!
Napsat komentář