Nikdy předtím jsme nezažili tolik strachu, stresu a pocitů bezmoci najednou.
Cesta za miminkem nebyla jednoduchá. Rozárka je dcerou IVF – protože přirozeně se nám otěhotnět nedařilo. O to víc jsme si přáli, aby těhotenství probíhalo bez problémů. A skutečně – bylo ukázkové. Žádné komplikace, žádné varovné signály. Každá kontrola dopadla skvěle. Přesto jsem byla na rizikovém těhotenství, abych měla jistotu a klid.
O to větší šok přišel 2. srpna 2023 večer. Objevily se silné bolesti břicha v pravidelných intervalech – trvaly celou noc. Nechtěla jsem si připustit, že jde o kontrakce. Nespala jsem ani minutu. Ráno jsme jeli s manželem do nemocnice do Motola – „jen pro jistotu“. Ani jeden z nás tomu nechtěl uvěřit.
Po sérii vyšetření nám lékaři oznámili, že rodím. A že to jde opravdu rychle. Odvezli mě rovnou na sál. Když za mnou přišel manžel, přivalila se lavina emocí.
Byla jsem v 29+4. týdnu těhotenství. Ležela jsem napojená na monitor, kontrakce sílily a bolest byla nesnesitelná. Neměli jsme připravené vůbec nic. Žádnou výbavičku, kočárek, postýlku, oblečení… vše jsme chtěli řešit v následujících dnech. Ze začátku jsme si na sále dokonce dělali legraci – možná z čistého šoku – vůbec jsme si neuvědomovali, co se právě děje a co všechno nás čeká.
Po čtyřech hodinách přišla na svět Rozárka. Přirozenou cestou – a i lékaře překvapilo, jak hladce porod proběhl.
Nemohla jsem si ji pochovat. Hned ji odnesli do inkubátoru a převezli na dětskou JIP. Manžel stihl udělat jen jednu fotku – s kyslíkovou bombou větší než ona sama. Rozárka vážila 1490 gramů – o 400 až 500 gramů víc, než lékaři odhadovali.
Stále jsme tomu nedokázali uvěřit. Hlavu jsme měli zamlženou šokem. Když mě převezli na rizikové oddělení, manžel odjel domů. Večer měl přijet zpátky a poprvé půjdeme za Rozárkou.
Až u jejího inkubátoru nám to došlo. Opravdu je tady. Ta malá bytůstka, která by se vešla do dlaně. Bezbranná, droboučká… plínka na ní působila obrovsky. Spala a vypadala spokojeně. Jen trochu pomačkaně. Hormonální bouře mě přemohla – a já se rozplakala. Všechno se stalo tak rychle, že nebyl čas emoce vůbec zpracovat. Prostě… stalo se to. A co teď?
Dostali jsme první instrukce – co nás čeká, co je potřeba zvládnout, jak se mám rozkojit. Když jsem se vrátila na pokoj a manžel odjel domů, snažili jsme se všechno vstřebat. Ještě jsme si ji nemohli pochovat, ale věděli jsme, že pro ni uděláme všechno na světě. Že teď musíme být silní.
Druhý den jsme čekali na recepci dětské JIP. Čekali jsme skoro hodinu – prý se něco děje, ale nikdo nám nechtěl říct co. Strach narůstal. Když nás konečně pustili k Rozárce, ležela v inkubátoru – klidná, tichá, drobná.
Pak za námi přišel lékař. Nabídl nám židle. Odmítli jsme, ale dnes už víme, proč nám je nabídl. Sdělil nám něco, co nechce slyšet novopečený rodič. Vlastně žádný rodič.
Rozárka prodělala krvácení do mozku čtvrtého stupně. Zasáhlo celou pravou komoru. V tu chvíli jsme měli v hlavě tmu. Totální prázdno. Jen slzy, které nešlo zastavit. Byla to rána. Mysleli jsme si, že včerejšek byl náš nejhorší den. Ale tenhle den byl ještě mnohem horší. Toto bylo dno. Nejhlubší dno.
Lékař vysvětlil, že je velká pravděpodobnost, že Rozárka bude mít ochrnutou levou stranu těla – částečně, možná úplně. V hlavě se nám honily nejrůznější myšlenky a scénáře. Ta bezmoc je nepopsatelná.
Druhý den jsme už pokládali otázky – co můžeme udělat, jak Rozárce pomoct. Každé dva dny sledovali mozek ultrazvukem. Při každé návštěvě jsme se báli, co nového uslyšíme. Přicházet bylo těžké. Odcházet ještě těžší. Ale Rozárka byla bojovnice. Její drobné tělo statečně bojovalo. Bylo tak těžké ji tam nechávat opět samotnou, v tom teplém skleněném domečku.
V Motole jsme strávili 49 dlouhých dní. Plných strachu, slz, nových informací. Ale zprávy od lékařů byly postupně lepší. Rozárka prospívala. Měla sice potíže s dýcháním a pár dní kyslíkové brýle, ale to je u nedonošených miminek běžné. Největší obavy jsme měli stále z mozku.
Krvácení se postupně vstřebávalo. Pomalu jsme získávali naději. A byli jsme tady pro Rozárku – s láskou, s vírou.
Poprvé jsme klokánkovali až po čtyřech dnech. Nepopsatelný pocit. Všechny starosti zmizely, když jsme ji drželi u sebe. Jen jsme si užívali momenty vzájemné blízkosti. Byla tak drobná, tak křehká… Měli jsme strach, že jí ublížíme, ale postupně jsme si věřili víc a víc.
Čekala nás dlouhá cesta cvičení Vojtovy metody. Potřebovali jsme nastartovat požadované reflexy, především na levé části těla. Upřímně – ze začátku jsme byli zoufalí. Nepůsobí to přívětivě, je to těžké i pro rodiče. Nepůsobí to příliš přívětivě a zřejmě to je dost nepříjemné, možná i bolestivé. Ale teď zpětně vidíme, že to bylo horší pro nás, pro rodiče než pro Rozárku.
Ale věděli jsme, že musíme vydržet. Cvičení třikrát až čtyřikrát denně bylo součástí každého dne. Byla to rutina, kterou jsme přijali.
Navštěvovali jsme Motol, učili se nové cviky. Bylo to vyčerpávající, fyzicky i psychicky. Ale měli jsme pocit, že nemáme na výběr, musíme udělat vše, co je v našich silách, aby měla ten nejlepší možný život. Někdy se zdálo, že pokrok nepřichází. Ale vzdát se? To nepřipadalo v úvahu.
Po čtrnácti měsících cvičení přišla ta chvíle – Rozárka umí všechno, co má. Už nemusíme cvičit. Obrovská úleva. Najednou tolik volného času!
A to největší vítězství? Rozárka začala chodit. Sama. V roce a půl udělala první krůčky. Prognózy se nenaplnily. Dokázali jsme to. Společně. Chození byl náš hlavní cíl. Protože chůze znamená, že nebude ochrnutá. A povedlo se, ta chůze byl doposud největší úspěch a největší štěstí. Cvičili jsme, bojovali, věřili. A Rozárka nám ukázala, jak velká bojovnice je.
Další velké téma bylo kojení. Rozkojit se bez miminka u sebe je těžké. Byly slzy, zoufalství, chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát. Ale po třech týdnech se podařilo. Plně jsem kojila. Denně nosila mléko na JIP. Bez manželovy podpory bych to nezvládla. Psychicky mě podporoval a motivoval. Zkoušela jsem různé doplňky stravy, černé pivo, především pít hodně tekutin a jíst pestrou stravu. Když jsem zpočátku vymačkávala jen pár kapek, cítila jsem obrovský tlak a bezmoc, že nedokážu Rozárce pomoct. Zpětně vidím, že jsem se tím příliš trápila, ale asi to za to stálo. Kojení je totiž intimní moment mezi matkou a dítětem, a to vzájemné napojení je pocit k nezaplacení. Proto doporučuji kojení nevzdávat, nakonec ta píle a snaha mohou přinést ovoce.
Dnes je z Rozárky usměvavá holčička. Běhá, směje se, ničeho se nebojí. Má sice v mozku drobnou dírku, upřednostňuje pravou stranu, ale ovládá obě skvěle. Atletka z ní nejspíš nebude. Ale to je úplně jedno.
A každým dnem jsme vděčni nemocnici Motol a všemu personálu, že nám pomáhali vytrvat, chtěli po nás víc, dostávali nás pod tlak. Stálo to za to, i když to bylo těžké. Naše dcera bude v pořádku, a to je to největší vítězství. A jsme vděční především Rozárce, že svůj těžký start do života dokázala překonat a všem nám ukázat, že se rozhodně nehodlá vzdávat.
Rok a půl strachu a očekávání, zda naše dcera bude chodit, nás zocelil. Ale zůstal nám z té doby také strach. Kdybychom chtěli další miminko, existuje šance, že se scénář bude opakovat, a dokonce to může být ještě horší. Přesto – naděje umírá poslední.
A všem rodičům u inkubátoru přejeme jedno: vydržte. Vaše děti jsou silnější, než si myslíte Bojují statečně – pro vás, s vámi. Věřte jim.
Tenhle začátek si nikdo nepřeje. Ale když už přijde… láska, víra a naděje s vámi budou až do konce. Buďte tu pro vaše miminka do dlaně a dejte jim všechnu svou lásku a péči.
Napsat komentář