Milé Nedoklubko, děkuji za všechno, co děláte!! Pomáháte nám maminkám zachovat klid a mít naději, že to i my zvládneme, když to zvládli jiní.
Takto krásně začíná mail od paní Evy. Eva Roubalová píše pohádky pro regionální měsíčník Neon a květnovou pohádku věnovala svému synovi Vojtíkovi, který se narodil 9.2.2025, 27+0 s váhou 860 g. Po více než třech měsících na neonatologii v Českých Budějovicích jsou konečně spolu doma. Napsala nám, že ji povzbuzovaly příběhy ostatních maminek z Nedoklubka. Pohádku nám poslala, aby podpořila další nedonošená miminka a jejich rodiče. Autorkou ilustrace k pohádce je Patricie Němcová.
Paní Roubalová nám s laskavým svolením dovolila sdílet její blog o tom, co právě prožívá. V nemocnici hledala rady, jak dlouhodobou hospitalizaci dítěte zvládnout a nezbláznit se z toho. Nenašla nic a tak ho začala psát sama. Přečtěte si tento krásný, inspirativní příběh jedné statečné maminky, která sdílí své radosti i strasti. Každý příběh je naplněn láskou, humorem a povzbuzením pro další maminky.
Blog najdete zde: Naše cesta
Vojtík a bezová limonáda
„Mami, kdy už se Vojtík narodí?“ ptali se nedočkavě Jiřík, Jášík a Tobík. Na malého brášku se moc těšili.
„Vidíte tamten keř?“ ukázala maminka do rohu zahrady. „Jmenuje se bez.“
„To není žádný keř, to jsou jenom zasněžené holé klacíky,“ namítl Jiřík.
„Zatím ano, ale až na jaře rozkvete malými nažloutlými voňavými kvítky, Vojtík se narodí,“ usmála se maminka. „A potom ty květy otrháme a uděláme si bezovou limonádu,“ dodala.
„Ještě to dlouho potrvá, než se narodíš, Vojtíšku,“ řekl Jiřík a pohladil mamince bříško.
Ale to se náramně spletl.
Vojtík v bříšku totiž dostal na limonádu chuť a rozhodl se, že nebude čekat až do května a přijde na svět dřív. Sotva v porodnici vykoukl na pana doktora, řekl mu v tajném miminkovském jazyce: „Tak jsem tady na tu bezovou limonádu!“
Měl velké štěstí, že mu pan doktor rozuměl a neslyšel jenom: „Béé! Bééé!“
Poplácal Vojtíka po rameni a prohlásil: „Jo, kamaráde, to si budeš muset počkat, teď máme únor. Narodil ses o tři měsíce dřív. Nejdřív budeš pít mlíčko.“ A popošel s Vojtíkem k oknu.
„No vážně! Všude je ještě sníh!“ lekl se Vojtík. „Co budu dělat?“
„Místo u maminky v bříšku budeš teď ležet v inkubátoru, to je taková průhledná vyhřívaná postýlka,“ vysvětlil mu pan doktor.
Hned druhý den se na Vojtíka k inkubátoru přišla podívat maminka.
„Proč má všude tolik hadiček?“ vyděsila se.
„Narodil se moc maličký, je to ještě takový kulíšek. Potřebuje pomoct s dýcháním, proto má tu masku přes nos. Hadička v pusince, to je sondička, která vede do žaludku. Tudy dostává mlíčko. A zařízení na nožičce kontroluje jeho dýchání. Nebojte se, uteče to a budete spolu,“ uklidňovala maminku sestřička.
O Vojtíka bylo opravdu moc dobře postaráno, ale občas mu v noci chyběla maminka, která zatím spala o patro výš na jiném oddělení.
„Já už chci být veliký, abych mohl k mamince,“ kňoural Vojtíšek. Začínalo mu být opravdové smutno, když vtom se otevřela malinká dvířka inkubátoru a dovnitř vletěl roztomilý tvoreček s milým úsměvem.
„Nebuď smutný, Vojtíku,“ řeklo stvoření tenkým hláskem. „Jsem skřítek Bezáček a budu s tebou kamarádit. Kdykoli se ti bude stýskat nebo budeš mít dlouhou chvíli, můžeš mě zavolat. Znám spoustu krásných pohádek, písniček i říkanek. Můžu za tebou přiletět kdykoliv, dospělí mě nevidí.“
„Ale co se stane, až budu veliké miminko a pustí mě s maminkou domů?“ lekl se Vojtík.
„Pojedu s vámi,“ uklidnil ho skřítek Bezáček. „Bydlím v tom bezovém keři v rohu vaší zahrady. Můžeš o mně říct svým bráškům. Až bude jaro, můj domeček rozkvete a bude krásně vonět.“
Vojtík se usmál, ale pak zabručel: „Jenže to bude až za dlouho.“
„Jen počkej, jak to uteče!“ zasmál se Bezáček.
A skutečně, Vojtík byl sice malý, ale šikovný. Na začátku května ho s maminkou propustili z nemocnice. Když rozkvetl bez, Vojtík často spal v kočárku v jeho stínu. Jiřík, Jášík a Tobík ho uměli moc hezky uspávat. Všichni čtyři kluci se brzy skamarádili i se skřítkem Bezáčkem a společně prováděli nejrůznější lumpárny.
Maminka se na děti dívala z okna. Při pohledu na rozkvetlý bez si vzpomněla, jak dlouhou dobu s Vojtíkem strávili v nemocnici. Povzdechla si. Tatínek ji objal a řekl:
„Víš, on měl prostě chuť na tvou výbornou limonádu.“
Společně se tomu zasmáli a ani netušili, že je to pravda. To ví jen Vojtík a skřítek Bezáček. Ti dva si každé jaro vypráví pohádku o rozkvetlém keři, laskavém skřítkovi a chlapečkovi, který se moc a moc těšil na bezovou limonádu.
Napsat komentář