Dobrý den, rozhodla jsem se podělit o náš příběh – o silný a nezapomenutelný okamžik, kdy přišel na svět náš druhorozený syn, Damiánek.Do 34 týdne bylo vše v pořádku
Těhotenství probíhalo zpočátku bez větších komplikací, až do chvíle, kdy mi diagnostikovali těhotenskou cukrovku. Do 34. týdne bylo vše relativně v pořádku, ale moje paní doktorka mě raději poslala do rizikové poradny, aby měla jistotu, že jsme s miminkem oba v bezpečí. Byl pátek, úplně obyčejný prosincový den. Cítila jsem se dobře, a tak jsem se na kontrolu vydala sama – manžel zůstal doma se starším synem. V čekárně jsem si sepisovala seznam vánočních dárků. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za pár hodin se mi svět obrátí naruby. V poradně mi oznámili, že miminko musí co nejdřív ven. Je příliš velké a pokud bych čekala, jeho plíce by nemusely stíhat růst tak, jak by měly. Zhroutila jsem se. Měla jsem strach a všechny moje plány se sesypaly jako domeček z karet. Bála jsem se o miminko a trápilo mě, nebudu doma na Vánoce. Chtěla jsem si naposledy užít svátky ve třech.
Damiánek byl velmi citlivý na dotek
V pondělí jsem nastoupila do nemocnice kvůli podání kortikoidů na vývoj plic. Celý víkend jsem se vnitřně loučila se starším synem a připravovala se na porod. Ve středu ráno, 18. prosince 2024, přišel Damiánek na svět – v 35+0, s váhou 3120 g a délkou 49 cm. Jen mi ho na okamžik ukázali přes plentu a hned putoval s tatínkem na vyšetření. Po krátkém pláči se vysílil a musel do inkubátoru s kyslíkovou podporou. Já skončila na JIPce. Navštívila mě tam sestřička z novorozenecké JIP a oznámila mi, že Damiánek potřebuje dýchací podporu Cpap, ale že už se mu dýchá lépe. Jakmile mě v noci převezli na běžný pokoj, hned jsem šla za ním. Pohled na to maličké tělíčko plné hadiček mi rval srdce. Měl kapačku kvůli nízké hladině cukru a byl velmi citlivý na dotek, takže jsem mu jen lehce sáhla na bříško a rychle ruku zase stáhla. Vzala jsem si odsávačku a s vervou se pustila do odstříkávání mléka – a bylo ho požehnaně. Ráno nesu mléko na JIPku a najednou vidím kolem jednoho inkubátoru shluk lékařů a sester. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi – byl to náš Damiánek. V slzách jsem běžela na pokoj pro telefon a volala manželovi. Naštěstí šlo „jen“ o přepíchnutí kanyly, protože mu praskla žilka – vypadalo to dramaticky, ale nebyla to operace, jak to zprvu vypadalo.
Převoz do Hradce Králové
Ten den ale ještě nekončil. Večer jsem si všimla, že saturace kyslíku je nízká a nelepší se. Doktoři kontaktovali Hradeckou nemocnici,
protože Pardubická JIP nemá vybavení pro delší podporu vyššího kyslíku. Opět jsem volala manželovi – a znovu jsme čekali, co bude. Po půlnoci dorazila sanitka z Hradce a odvezla našeho chlapečka – s kyslíkovou podporou zvýšenou na 60 %. My jsme jen tiše stáli a dívali se, jak nám syn odjíždí… Manžel jel hned za nimi, do nemocnice ho nicméně pustili až kolem čtvrté ráno. Damiánek byl stabilizovaný a já si po dlouhých hodinách konečně trochu oddechla. Ráno jsem podepsala reverz a jeli jsme za ním. Dozvěděli jsme se, že mu aplikovali surfaktant – lék, který pomáhá plicím – a že se jeho stav zlepšuje. Saturace se držela nad 95 %, kyslík klesl na 40 %. Bohužel si z Pardubic přivezl i virózu, takže dostal antibiotika.
Na Štědrý den jsem si ho mohla poprvé pochovat
Já se chtěla ihned nastěhovat za ním, ale sestřičky mě přesvědčily, že bude lepší být doma a sílit – že on teď hlavně potřebuje klid a silnou maminku, až ho bude schopen překladu do normální postýlky. Každý den jsme za ním dojížděli, já vozila litry mléka (část jsem nakonec i darovala jiným miminkům). Damiánkovi se každým dnem dařilo lépe. A na Štědrý den jsem si ho poprvé mohla pochovat – nejkrásnější dárek v mém životě. Po svátcích byl bez masky a přeřazen na intermediální oddělení, kde jsme začali s přikládáním. To pro mě byl signál, že je čas nastoupit za ním. Po Novém roce jsme už byli spolu – koupala jsem ho, přebalovala, pečovala. A po dalších třech dnech jsme si ho konečně odvezli domů.
Damiánek je opravdu silný
Dnes je Damiánkovi přes tři měsíce. Trápí ho sice koliky a nejspíš ABKM, ale všechna důležitá vyšetření má za sebou a je zdravý. Plíce trénuje každý den a věřte mi – jeho pláč je opravdu silný. Chtěla bych vzkázat všem maminkám nedonošených dětí: nezapomínejte na sebe. Abyste mohly být silné pro své děti, musíte být v první řadě v pořádku vy samy. Z celého srdce děkuji personálu novorozenecké JIP v Pardubicích, a hlavně skvělému týmu v Hradci Králové za obrovskou podporu a péči. Děkujeme!
Lucie Čápová a rodina
Napsat komentář