Cesta k miminku byla náročná. Po třech letech a třech neúspěšných transferech IVF se na nás konečně usmálo štěstí a podařilo se nám počít přirozeně. Byl to zázrak. Mysleli jsme si, že máme vyhráno. Pozitivní těhotenský test ze mě udělal nejšťastnějšího člověka na světě. A když nám doktor oznámil, že čekáme dvojčátka, větší radost jsem snad ani mít nemohla. Dodnes si myslím, že si ten „nahoře“ řekl „tak moc si přála miminko, tak jí dám rovnou dvě“. Cítila jsem to jako výhru.
První screening
S obrovským očekáváním jsem si to kráčela na první screening. Doktor nedokázal rozpoznat, zda jsou naše dvojčátka jednovaječná, nebo dvojvaječná, tak mě čekala návštěva u dalších dvou odborníků na dvojčata. Výsledek zněl: jednovaječná dvojčátka. Lékař nás upozornil na riziko komplikací, které nás mohou potkat. Toto riziko je 15 %. Říkala jsem si: „15 %, to nic není, to mě nemůže potkat“. Lékař nás pro jistotu poslal na kontrolu do ÚPMD Podolí.
TTS (transfúzní syndrom dvojčat)
V 16. týdnu těhotenství jsme se na kontrole v ÚPMD dozvěděli, že má jedno dvojčátko méně plodové vody. Za týden mi během kontroly lékař oznámil, že si děti nerovnoměrně rozdělují živiny. Vůbec jsem si neuvědomovala, o co jde. Lékař mi vysvětlil, že jedno dítě bere druhému dítěti veškeré živiny a že je nutná laserová operace placentárních spojek, jinak nepřežije ani jedno děťátko. Věděla jsem, že je zle. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil celý svět. Tři roky se snažíme o miminko, a když se na nás konečně usmálo štěstí, tak mi hrozí, že o ně přijdu. Měla jsem jasno. Jdu na operaci, musím svoje dlouho očekávané děti zachránit.
Tohle nebyl konec
Byla jsem upozorněna, že 14 dní po zákroku hrozí odtok plodové vody, a to by v 19. t. t. znamenalo konec. Ale já jsem těm našim lvíčátkům věřila. Následovaly týdny a vše se zdálo být v pořádku, až do 25. týdne. Na pravidelné kontrole totiž zjistili, že si jedna holčička vypustila bazének, a následovala hospitalizace. Věděla jsem, že musím zůstat v nemocnici až do porodu, ale nebylo jasné, kdy k tomu dojde. Doufali jsem, že naše holčičky v bříšku vydrží alespoň do 28. týdne, ale porod mohl přijít každým dnem.
Ahoj světe
Naše statečné malé bojovnice nakonec přišly na svět v týdnu 29 + 2. Bylo to 6. 3. 2024, porod se rozjel naplno, a ačkoli jsem do poslední chvíle doufala, že se porod podaří zastavit, nepodařilo se. Holčičky měly zánět plodových obalů a v bříšku se jim přestalo líbit. Stellinka se narodila s váhou 1 170 g a Emmička s váhou 940 g. Stellinka zvládala adaptaci poměrně dobře, po 5 týdnech už dýchala sama. Emmička měla start do života mnohem těžší, byla na kyslíku až do termínu porodu. Hrozilo, že pokud se nezlepší, půjde domů s kyslíkovou bombou.
Když vidíte ta malinká stvoření v inkubátoru, nevíte kudy kam. Víte, že jediné, co pro ty maličké můžete udělat, je nosit mlíčko. Pokaždé, když jdete po ulici a vidíte maminku s kočárkem, kráčíte jako tělo bez duše, protože kousky té vaší duše bojují v nemocnici o život a vy tam s nimi nemůžete být každou minutu, každý den. Musíte být silní, protože oni z vás tu sílu cítí. Cítí, že jim věříte. Cítí vaši bezpodmínečnou lásku. A vy? Vy cítíte bezmoc, bojíte se radovat. Oslavujete každý gram, který přiberou, každý mililitr mlíčka, který vypijí, každou minutu, kterou zvládnou dýchat samy.
Trvalo celkem 11 týdnů, než nastal ten nejkrásnější den. Den, kdy jsme si naše holčičky odnesli domů. A od té doby je vše, jak má být. Dnes by to na nich nikdo nepoznal. Stellinka je velmi ambiciózní holčička, zkouší se stavět na nožičky a obcházet nábytek tak dlouho, jak to jen jde. Je to holčička, která se stále usmívá a ráda si hraje se svou sestřičkou. Jde do všeho po hlavě. Emmička má o kilo méně než Stellinka, ale baští tak, jako by se ji snažila dohnat. Emmička je úplně jiná – nejdříve si pečlivě promyslí, než se posadí nebo postaví, než začne dělat první krůčky. Obě jsou nejraději venku a se zájmem zkoumají okolí. Obě si potřebují vynahradit objetí, naši náruč, naše pohlazení. Vynahrazují si vše, čeho měly po svém těžkém životním startu nedostatek. Po 1 roce jsme mohli ukončit fyzioterapii, protože holčičky vše krásně dohnaly. Zpočátku jsme se báli, aby nebyly pozadu za dětmi narozenými v termínu, ale jsou obě moc šikovné. Začaly se otáčet na bříško v 8 měsících (biologického věku), sedět začaly v 11 měsících a na nožičky se staví v 1. roce biologického věku (korigovaného věku 10 měsíců). Ani jedna z holčiček nemá žádné trvalé následky toho, že se narodily o 11 týdnů dříve.
Chtěla bych vzkázat všem maminkám, které právě sedí u inkubátorů, nebo na svůj předčasný porod čekají: Myslíme na vás. Vaše miminka do dlaně jsou bojovníci, věřte jim. Nejsou to normální děti, jsou to hrdinové. Jsou to děti, které si svůj život na tomto světě doslova vybojovaly. Ti nejmenší z nejmenších jsou ti nejsilnější.
Nikola, maminka Stellinky a Emmičky
Napsat komentář