„Blížily se Vánoce, přípravy byly v plném proudu,“ říká Stanislav, jehož dcera měla porodní hmotnost 630 gramů

Jsme zvyklí, že příběhy většinou píšou maminky. A je to škoda. Tatínek Stanislav příběh předčasného porodu své dcery napsal tak, že si s těmi od maminek vůbec nezadá. Přináší pohled táty maličkého miminka. Stanislav vzpomíná, jak to tehdy bylo. Svěřuje se, jak se má dcera Karolínka dnes, a hlavně říká nahlas otázky, které asi napadají každého rodiče předčasně narozeného miminka:

Náš příběh se zpočátku nelišil od většiny ostatních. Manželka chodila v těhotenství na běžné, pravidelné prohlídky. Vše vypadalo velmi dobře. Měla pouze drobné potíže s tlakem, ale zdálo se, že je to pod kontrolou. Radovali jsme se, jak děťátko roste a jak se má čile k světu. Už v bříšku byla Karolínka divoška a prováděla akrobatické prvky. Tehdy jsme si také vybírali porodnici, kde dceru přivedeme na svět. Vyhrálo to pražské Podolí (Ústav pro péči o matku a dítě). Hlavní slovo při výběru měla samozřejmě manželka. Netušil jsem, jak šťastnou ruku v té chvíli měla.

Blížily se Vánoce a přípravy na svátky byly v plném proudu

Těšili jsme se, že za námi přijedou moji rodiče z Brna a že si to dohromady užijeme. Rodiče nám měli pomoct také s balením a stěhováním, jelikož jsme po dlouhém zvažování koupili byt na opačné straně Prahy. Ve starém bytě se nám líblo, ale pro rodinu s malým dítětem nebyl praktický. Manželka začínala být tou dobou více unavená. V práci se jim hromadily projekty a tlak na všechny rostl. Lékaři jí navrhovali, aby byla do porodu doma, ale ona nechtěla nechat kolegy ve štychu. V té době totiž ještě vyšetření vycházela dobře a nebyl důvod si myslet, že se nám zanedlouho převrátí život vzhůru nohama.

Vše se změnilo dva dny před Štědrým dnem

Manželka šla po týdnu na další pravidelné vyšetření. To nakonec vyústilo v okamžitou hospitalizaci. Bylo to ve 23. týdnu těhotenství. V tu chvíli to vypadalo, že tam žena nebude dlouho, že jí kvůli tomu tlaku chtějí udělat jen podrobnější vyšetření. Nenapadlo by mě, že si ji domů přivezu až začátkem března. Zatím jsme plány tedy neměnili. Vyrazil jsem na zamýšlené nákupy na svátky a přidal jsem akorát pár položek navíc včetně županu do porodnice.

Do poslední chvíle jsme doufali, že na Štědrý den budeme spolu doma s rodinou. Nakonec jsem kapra, salát a další proviant vezl se smutným výrazem do porodnice. Z této cesty se na dalších pár měsíců stala každodenní rutina. Tento obrat situace nás pořádně šokoval a dlouho jsme se s tím srovnávali. Ještě před týdnem to totiž vypadlo skoro ukázkově, a najednou tohle. Nejhorší chvíle ale přišla 29. prosince. Lékaři ve zhruba 24. týdnu svolali mimořádné konsilium, měl jsem se dostavit také. Bylo jasné, že je to vážné. Informovali nás, že manželka může v podstatě okamžitě začít rodit. Seznámili nás se statistikami a ty pro nás nevycházely moc příznivě. Pokud by se děťátko v tu chvíli narodilo, nemuselo by to přežít, a pokud ano, dost možná by se potýkalo s celoživotními, závažnými následky.

Rozhodli jsme se bojovat

Manželka byla statečná a dala si cíl vydržet stůj co stůj do 28. týdne těhotenství. Dosažením této pro nás magické hranice totiž šance na přežití bez závažných následků rapidně narůstají. V tu chvíli by si na to ale nikdo z přítomných lékařů nevsadil a pro nás to tak byla sázka do loterie. Nicméně vše se tomuto cíli podřídilo. Lékaři však z preventivních důvodů nasadili kortikoidy, aby se urychlilo zrání plic. Manželka byla pod neustálou kontrolou. Prala se s únavou a také s černými myšlenkami. Musela zůstat v klidu a moc tomu nepodléhat. To se ale velmi snadno řekne, daleko hůř dělá.

Vytyčeného cíle se nám nakonec podařilo dosáhnout

Dcera se narodila 25. ledna. Po narození dcery byla manželka spíše optimistická. Dnes říká, že si už moc nepamatuje, čím vším vlastně prošla a že za to asi může hormonální koktejl spojený s mateřstvím. Sám jsem tehdy tak optimistický nebyl. Postupně jsem projel všechny možné příručky, které nastávající rodiče připravují na předčasné narození dítěte. Bylo dobré znát možné scénáře. Na druhou stranu to někdy bylo depresivní. Moc jsem nespal a pozdě nad ránem jsem ještě sjížděl různé seriály, které mi pomáhaly aspoň chvilku zapomenout. Nakonec jsem únavou došel k tomu, že jsou věci, které člověk neovlivní. Sice to zásadně nepomohlo, ale trochu úlevy to přece jen přineslo. Pomohly také určitá denní rutina a nutnost být oporou manželce.

Uvedené nepříjemné pocity naštěstí netrvaly věčně. Jak se postupně začínaly objevovat dobré zprávy, zlepšovala se zároveň i nálada. Šlo to ale pomalu. Zpočátku jsme se modlili za každý den, aby byl dobrý. Časem jsme toto napětí pociťovali už jen v souvislosti s většími vyšetřeními.

Karolínka měla pouhých 630 gramů, ale je obrovská bojovnice

Nemám moc velkou trpělivost a nejsem zrovna zvyklý, abych něco nemohl ovlivnit. Naše dcera Karolínka je ohromně šikovná a statečná. Moc dlouho mě tedy „netrénovala“ a nemusel jsem tu trpělivost naštěstí moc pilovat. Komplikace jsme žádné neměli a Karolínka nakonec postupovala rychlostí zvuku (jak říkaly sestřičky – tehdy byla víc slyšet než vidět) z RES na JIP a následně na IMP (oddělení intermediární péče). Už na porodním sále bylo dobrým znamením, že Karolínka o sobě dávala hlasitě vědět a bojovala hned od začátku. Domů jsme si Káju odváželi 9. dubna.

Dnes (tedy v pěti a půl měsících korigovaného věku) má Kája 6 kilo, je zcela zdravá a nenese si žádné následky. Podle lékařů není v podstatě poznat, že by šlo o předčasně narozené miminko. V některých ohledech je i trochu napřed před stejně starými dětmi. Máme z toho ohromnou radost. Kromě štěstí, které jsme měli, je za tímto úspěchem samozřejmě síla naší Karolínky, péče skvělých lékařů, ale také podmínky, které nám vytvořili. Díky těmto podmínkám (a naší situaci zahrnující podporu rodiny) jsme mohli být s dcerou každý den. Doteď si pokaždé, když Karolínku držím v náručí, vybavím první klokánkování.

Každý takové situace řeší po svém

Asi neexistuje univerzální návod, jak to zvládnout. Každému pomáhá něco jiného, někdy nepomáhá nic. Hodně záleží také na vaší osobní, ale i pracovní situaci. Pokud máte dobré zázemí a máte se o co opřít, pochopitelně je to pak o něco snazší. Nám hodně pomohla naše rodina. Moji rodiče jezdili o víkendech z Brna do Prahy a pomáhali se stěhováním. Já jsem pak ve vyšetřených chvílích mohl jezdit do porodnice a trávit tam o něco více času. Pomáhala také rodina z manželčiny strany.

Hodně nám vyšli vstříc také naši zaměstnavatelé. Bohužel však po manželčině hospitalizaci se přístup jejího zaměstnavatele rapidně změnil. I přes informace, které od nás měl, si situaci mylně vyložil. Domníval se, že se manželka „hodila marod“, aby prostě nemusela do práce. Po delším čase, když jsme se odhodlali poslat nějaké fotky včetně té úplně první, jsme z e-mailů vycítili určitý stud, nikoliv však omluvu.

Kdo nezažil, nepochopí

Je docela možné, že se budete setkávat s určitým nepochopením nebo s – většinou dobře myšlenou – bagatelizací situace. Častou reakcí je, že dnes je medicína na takové úrovni, že nic není problém nebo že lékaři umí všelijaké zázraky. Do jisté míry to opravdu platí a lékaři, v jejichž péči manželka s dcerou byly, jsou skvělí profesionálové. Obecně jsme v Podolí cítili skutečný zájem, starost i laskavost ze strany veškerého tamního zdravotnického personálu. Na druhou stranu komplikace, které dítěti a případně i matce hrozí, nejsou nic, nad čím by se dalo jednoduše mávnout rukou. Zde (jako asi i v jiných složitých situacích) platí, že kdo to nezažil, spíše nepochopí. To ale neznamená, že byste měli rezignovat na vysvětlování. V tom může pomoci i odkázání vašich známých nebo kolegů například na web Nedoklubka.

Předčasný porod přináší spoustu otázek

Jaké další pocity v těchto chvílích čekat? Určitě je to strach z toho, co bude. Jak to nakonec dopadne? Bude dítě v pořádku? A když ne, jaké následky si ponese? Bude to něco, s čím se dá kvalitně žít? Nebo to bude závažný hendikep? Současně vás mohou trápit výčitky svědomí. Jak jsme to mohli té malé vlastně udělat? Pokud si z toho ponese následky, odpustí nám někdy? Bude mít ze života radost?

A jak jsme se s tím vyrovnávali? Manželka se ponořila do e-knih a odstřihla se od veškeré komunikace s okolím. Na dalších několik týdnů jsem se tak stal styčným důstojníkem pro širší rodinu a známé. Tady vlastně začínají i pozitiva. Výhodou je, že můžete navázat hlubší vztahy i s těmi vzdálenými příbuznými či známými, s kterými jste toho dosud moc neprohodili.

Přeji vám, abyste měli stejné štěstí, jaké jsme zažili my. Ať už ten váš příběh bude jakýkoliv, i kdybyste stáli před většími překážkami nebo řešili jiné problémy, věřte svému miminku a věřte také sobě, že to zvládnete a že to nakonec dobře dopadne.

Příběh bojovnice Karolínky je také součástí našeho nového vydání časopisu Nejste v tom sami – Tatínkův speciál 2. Uvnitř najdete další příběhy, vzkazy tatínků, komentáře maminek, ale také pokračování příběhů těch tátů, kteří nám přispěli svým povídáním na podzim 2016 v prvním Tatínkově speciálu.

Aktuální číslo časopisu jsme v listopadu rozdali v našich Léčivých balíčcích ve všech neonatologiích, kde pečují o předčasně narozená miminka. Pokud je vaše děťátko právě v péči oddělení a nedostali jste ho ještě, nebojte se zeptat sestřiček. Kdyby už měli vše rozdané, dejte nám prosím vědět na info@nedoklubko.cz, zajistíme ihned další distribuci. Před Vánoci po 15.12. budeme distribuovat nové, tentokrát vánoční léčivé balíčky, jejichž součástí bude i tento časopis.