Moje provázání s Nedoklubkem začalo odlišně, než je zvykem. S manželem jsme stáli před rozhodnutím, jestli při IVF vložit jedno, nebo dvě embrya. Samozřejmě jsme věděli, že se dvě nedoporučují, protože jsou vyšší rizika komplikací. Ale naprosto iracionálně jsem vždycky doufala ve dvojčátka. Ve své naivitě jsem si představovala, jak porod bude jednodušší, nebudu muset řešit, jestli a kdy další dítě (prostě vyleze hned za tím prvním, na úvahy nebude prostor). Říkala jsem si, že to bude sice na začátku hrozně náročné, ale pak budu těžit ze stejného věku tím, že si spolu vyhrají, budou mít stejné potřeby, nebudu řešit dvě různá vývojová období naráz apod. Doufám, že jsem právě záchvatem smíchu prodloužila život všem rodičům vícerčat… S mou čerstvou mateřskou zkušeností absolutně nechápu, jak to zvládáte jen se dvěma rukama, jedním párem očí a bez obraceče času (fanoušci Harryho Pottera vědí). Jestli vám permanentně nejde každé oko jinam a k tomu zvládáte sprchu víc než jednou týdně, jste pro mě superhrdinové!
Ani po pročtení všech možných studií jsem se pořád nedokázala rozhodnout. V říjnu 2019 jsem narazila na nabídku Petry Kašparové, redaktorky Nedoklubka, která hledala pro jejich časopis korektorku jako dobrovolnici. Cítila jsem, že přesně to potřebuju – poznat příběhy opravdových lidí, kteří si tím prošli, a být trochu víc prospěšná společnosti. A jsem šťastná, že si mě Petra ke spolupráci vybrala, obohatilo mě to v mnoha ohledech.
Možná se chytáte za hlavu, jak jsem vůbec nad takovou rizikovou věcí jako vícerčata mohla uvažovat. Když opominu svou dětinskou tužbu, určitou roli hrál i můj vyšší věk, kdy jsem měla strach, že už „nestihnu“ druhé. Zvlášť, když to první nám „trvá“ tak dlouho. Hormony a biologické hodiny jednoduše umí přehlušit hlas rozumu… Ale ne, dvojčátka to nakonec nebyla. 
Přesto mi Nedoklubko a tato kniha v těhotenství i po porodu mnohokrát pomohly. Nabídka Nedoklubka na její korekturu přišla přesně v den, kdy jsem končila 24. týden těhotenství…
Z těch ryze praktických věcí jsem si dala velký pozor, aby prvotrimestrální screening proběhl v místě, kde stanovují riziko vzniku preeklampsie. Díky čtení o výzkumu pana doktora Kouckého o souvislosti předčasného porodu a zkracováním děložního hrdla mezi 20.–30. týdnem těhotenství jsem si u svého gynekologa vymínila cervikometrii. To vše mi přinášelo větší klid do těhotenství, přitom jsem věděla, že i negativní výsledky jsou ve své podstatě pozitivní, protože se dá leccos zachránit právě díky včasnému zjištění. Celkově mi nabyté informace dávaly pocit, že bych se v případě potřeby necítila úplně ztracená a zoufalá. Myslím, že jsem i lépe vnímala svoje tělo a jeho signály. A jeden obrovský šutr mi ze srdce spadl při dosažení mety 24. týdne těhotenství.
Svého muže jsem tedy poněkud vyděsila a následně pobavila, když jsem na začátku sedmého měsíce při korektuře knihy vyskočila najednou z gauče a začala balit tašku do porodnice. Uvědomila jsem si totiž, že v mém stavu už většina žen z příběhů měla porod dávno za sebou, a já nemám sbalený ani kartáček na zuby! Přiznávám, v tomto měly prsty rozbouřené hormony, na jejich uchlácholení stačilo tu tašku připravit a hodit do chodby.
Naše dcerka na svět naštěstí nespěchala, ba právě naopak. Oproti asi všem příběhům v této knize a svým vlastním obavám jsem přenášela. Jak ale těhotenství bylo bez komplikací, porod a doba těsně po něm nám to bohužel vynahradily. Čert vem porod, sice se dost zkomplikoval, ale co už. Dcerka se však nalokala zakalené plodové vody a už den po porodu se zjistilo, že bojuje se silnou infekcí.
Moje unavené a bolavé tělo tak dostalo zásah, na který nebylo připraveno, a to přímo do srdce. Beátka musela jít do inkubátoru, aby během léčby hlídali její životní funkce a rovnou začali řešit novorozeneckou žloutenku, která se spolu s infekcí objevila. Zůstala mi tak prázdná náruč a oči pro pláč. Věděla jsem, že je to nutné, že to je jen na pár dnů, že se dějí mnohem horší věci, že… Přesto jsem se cítila, jako by mě byla jen půlka, a měla jsem hrozné výčitky vůči tomu drobečkovi, který vůbec nic z toho zlého, co se mu dělo, nemohl chápat. Přitom ta jediná, na kterou se ve svém krátkém životě plně spoléhal – máma – tam nebyla.
Chodila jsem Beátku pravidelně kojit, byť to tak krátce po porodu bylo jen o přikládání a pak krmení přes stříkačku. Seděla jsem s ní ve společné místnosti, kde jiné maminky odstříkávaly mléko nebo se radily se sestřičkami ohledně kojení či přebalování, ale vůbec pro mě okolí neexistovalo. Jen jsem malé šeptala, jak je hrozně statečná, že všechno bude v pořádku, kdo všechno ji pozdravuje a posílá pusu, že budeme spolu hned, jak antibiotika zaberou – a nikdo a nic nás už nerozdělí. Ona na mě koukala tím hlubokým pohledem, díky kterému jsem i já věřila, že to spolu zvládneme. „Vrátit“ ji do inkubátoru bylo hrozně náročné, pokaždé jsem odcházela v slzách a s výčitkami, že mě malá bude volat, a já tam nebudu.
Dostala jsem jen dvoudenní „ochutnávku“ toho, co musí maminky nedonošeňátek ustát, a musím říct, že je naprosto bezvýhradně obdivuju. Věřím, že lidé umí být ohromně silní, když je to potřeba, ale v matkách je snad síla celého vesmíru. Láska k tomu našemu drobečkovi v nás probouzí neuvěřitelné schopnosti.
Díky Nedoklubku jsem poznala příběhy lidí, kteří v sobě našli obrovskou sílu bojovat proti všem úskalím po boku těch největších bojovníků, i když jejich velikost netkví právě v rozměrech. Zjistila jsem, že v těch pro mě do té doby děsivých místech – porodnicích – pracují andělé v bílých pláštích, kteří se ze všech sil snaží, aby miminka byla v pořádku a cítila se co nejvíc v bezpečí. A také jsem získala neutuchající víru, že ať se stane cokoliv, opravdu v tom nebudu sama. Zároveň vidět, že existují šťastné konce i tam, kde na začátku vypadalo všechno tragicky, mě zvláštním způsobem uklidňovalo.
Jestli jsem se něco naučila, tak věřit. Věřit své maličké, věřit svému tělu, věřit doktorům a sestřičkám, věřit svému muži, věřit sobě. Věřte, zázraky se dějí, obzvláště těm, kteří na ně věří…
Mgr. Michaela Popelářová, Ph.D.
korektorka publikací Nedoklubka,
maminka dcery narozené ve 42. týdnu těhotenství
Napsat komentář