Otevírám emailovou schránku a čtu první věty emailu: „Dobrý den. Jmenuji se Radka Veselá a ráda bych se taky podělila o svůj příběh s miminkem do dlaně.“ Přečtěte si i vy příběh malé Aničky o tom, jak se předčasně narodila.
Těhotenství jsem neplánovala
V roce 2019, kdy už jsem měla svého prvního půlročního syna, jsem při klasické prohlídce na gynekologii zjistila, že jsem znovu těhotná. Byla jsem již v 5. měsíci a čekala jsem naší dceru Aničku. I když jsem nestihla první screening, jen druhý, zdálo se, že vše je v naprostém pořádku a malá prospívá. Nic nenasvědčovalo tomu že by se malá měla narodit dřív nebo že by tam vůbec bylo nějaké riziko předčasného porodu. Termín jsem měla stanovený na konec února 2020.
Pokud bych to měla říct na rovinu, nedokázala jsem si představit, že bych zvládla se starat o dvě tak malé děti. Proto jsem se domluvila s mými rodiči, že si malou vezmou do pěstounské péče. V tu chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad a myslela jsem si, že jí tím dám šanci na lepší život. Vše jsme začali pomalu chystat na příchod Aničky…
Vzbudily mě bolesti břicha
A tady to začíná. 10. 1. 2020 byl den jako každý jiný, starost o syna, nákup a tak podobně… Lehce mě pobolívalo v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Doktorka mě pokaždé ujišťovala, že to nic není… Malá byla akční, tak jsem se neznepokojovala. Nastal večer. Já šla vykoupat syna… Ale bolest začala zesilovat, byla to ale úplně stejná bolest, co si prožívám od 16 let, tak jsem si myslela, že je to v pořádku. Uložila jsem syna a šla jsem taky spát.
Ve 3 hodiny ráno mě vzbudily šílené bolesti břicha, které mi do hodiny vystřelovaly až do zad a já pochopila, že je zle. Netušila jsem, že rodím, ani ve snu by mě nenapadlo, že zrovna mě potká předčasný porod, když celé těhotenství bylo doposud bezproblémové. Zavolala jsem mému tátovi, doma nechala manžela se synem a ve 4 hodiny ráno jsem jela do porodnice.
Anička přišla na svět rychle
Okamžitě jsem šla na sál, malá mě po celou dobu pořád kopala, po propíchnutí vody byla v půl páté ráno na tři zatlačení venku. Nedýchala. A tehdy se vše změnilo, strašně jsem se o ní bála… Okamžitě ji odnesli a začali resuscitovat. Trvalo to 3 minuty, ale pro mě to byla celá věčnost. Už tehdy jsem byla rozhodnutá, že pokud to moje malá holčička přežije, nikdy se jí nevzdám a v životě ji neopustím. Když začala plakat, spadl mi kámen ze srdce. Nikdo mi ji ale neukázal.
Dcera byla převezená do Olomouce
Místo toho mě nechali 2 hodiny ležet s tím že malá je v inkubátoru a má nějakou cituji „divnou nohu“. Po třech hodinách čekání, co se bude dít za mnou přišel pan doktor se domluvit, že ji převezou do Olomouce, kde o ní bude lépe postaráno a já že mohu jít domů. Nechtěla jsem ji opustit, ale věděla jsem, že musím být doma se svým ročním synem, který na mě v tu chvíli byl dost fixovaný.
Do Olomouce jsem za Aničkou jezdila každý den. Byla v pořádku dokonce sama dýchala, ale měla být ještě 10 týdnů u mě v bříšku. Ve 30. týdnu měla 1 690 gramů a 42 cm.
Až v Olomouci jsem se dozvěděla, co má vlastně s nožičkou, narodila se s vrozenou vadou Pec Equinovarus tzv. golfová noha.
Konečně jsme šly domů!
Neuběhl ani měsíc a já s malou zůstala týden v nemocnici a po týdnu jsme mohly domů. Teď je to šikovná roční holčička, kterou bych nedala za nic na světě. Sice s nožičkou budeme bojovat asi dlouho, ale věřím že i tohle zvládne.
Chtěla bych vzkázat všem rodičům, kteří momentálně sedí u inkubátoru, a koukají se na to svoje miminko do dlaně: Nebojte se jsou to úžasní bojovníčci, kteří se nikdy nevzdávají!
Napsat komentář