Vážení rodiče,
než začnu s vyprávěním o našich dvojčátkách, všechny bych Vás ráda pozdravila a pevně věřím, že Vám náš příběh bude oporou v těžkých, někdy i smutných chvílích.
26. 3. 1998 se mi v sedmém měsíci těhotenství narodila v Hradci Králové dvojčátka Štěpánka a Jaroušek. Porod byl komplikovaný. Štěpánka se narodila rychle, ale Jaroušek byl otočený, a tak trvalo, než ho lékaři u mě v bříšku otočili. Když se to povedlo, šlo už pak všechno, jak mělo. Po narození jsem děti neviděla, sestřičky je musely, po prohlédnutí lékaři, dát do inkubátorů a odvézt do druhé budovy na oddělení pro nedonošená miminka. Štěpánka vážila 1500g a Jaroušek 1800g.
Zůstala jsem sama bez dětiček až do druhého dne. Po dvou dnech, když už jsem ušla několik kroků po nemocniční chodbě, mě vzala sestřička za dětičkami.
Nedovedla jsem si představit, co mám očekávat. Když jsme přišli na oddělení, kde byly inkubátory a v nich ty malinké dětičky, kolem nich samé, pro mě neznámé, hadičky, bylo to pro mě hrozné zděšení. Pak jsem uviděla poprvé svá dvojčátka. Měla jsem radost, ale i starost, jak vše zvládneme. Byli to přece velmi bezbranní tvorečkové a já jim nemohla ani nedokázala v tu chvíli nijak pomoci. Pan doktor mi říkal: „Nebojte se, maminko, všechno bude dobré, jen musíme mít trpělivost a nechat dětičky dozrát.“ Po chvíli jsem ale musela jít se sestřičkou zpět na oddělení pro maminky. Byla jsem na pokoji úplně sama, přestože byl pokoj velký a bylo na něm k dispozici osm postelí. V té době jsem ještě neměla mobilní telefon a možnost telefonovat tak byla pouze z chodby, ale dojít k telefonu byl moc těžký úkol, byla jsem tak unavená.
Třetí den byl moc smutný, protože mi lékaři sdělili, že museli Jarouška převézt do Prahy do Motolské nemocnice, kde ho budou mít pod větším dohledem. V té době tam měli lepší přístroje a vybavení pro nedonošené dětičky. Jarouškovi totiž objevili krvácení do mozku. Byl to pro mě velký šok a zděšení. Jarouška jsem viděla jen jednou a pak až v Praze, tam už jsem byla s manželem. Byli jsme sice dva, ale situace byla natolik vážná, že jsem málem u inkubátoru omdlela. Jezdili jsme za Jarouškem, jak jen to bylo možné. Lékaři bojovali o záchranu našeho malého tvorečka, jenže ani lékaři nemají sílu vždy nad vším zvítězit. Jarouškovi se začala zvětšovat hlavička a lékaři museli odsávat krevní sraženinu, aby netlačila na mozek. Po dvou měsících se Jarouškův stav stabilizoval a tak ho převezli zpět do Hradce Králové. Zde byl náš chlapeček ještě nějakou dobu, teď už si nevybavím jak dlouho.
Štěpánka zůstala v Hradci Králové, kde jí čekala operace, nemohla přijímat ani vylučovat potravu, kvůli neprůchodnosti střeva. Operace se vydařila a Štěpánka byla v pořádku. V nemocnici v Hradci Králové zůstala na pozorování. Za dětičkami jsme jezdili, ale ježdění nám zabíralo celý den a to mě unavovalo. Byla jsem moc nešťastná. Požádali jsme proto ošetřujícího lékaře, zda bychom si mohli nechat převézt dětičky do Havlíčkova Brodu. Převoz byl ale možný jen pro Štěpánku, Jaroušek nebyl zatím převozu schopen. Po chvilce přišel pan doktor s tím, že je všechno zařízené a Štěpánku přijme pan primář Miláček.
Za Jarouškem jsme jezdili, jak jen to bylo možné. Za Štěpánkou jsme začali jezdit do Havlíčkova Brodu a když se uvolnilo místo, zůstala jsem s ní na oddělení pro nedonošená miminka. Zde mě sestřičky a paní doktorka Weberová naučily, jak správně se Štěpánkou zacházet a jak se o ní starat.
Štěpánka prospívala, přibírala na váze, mě se dařilo se o ni starat, ale přesto jsem neměla vše, co jsem si přála. Chyběl mi Jaroušek a měla jsem o něj starost. Jednoho dne jsme se dověděli, že je Jaroušek v kritickém stavu. Byla to další rána, která mě dostala téměř na dno. Lékaři nám sdělili, že Jaroušek tento boj nevyhraje, drželi ho na přístrojích a dělali, co se dalo. Bylo to moc smutné, nechtěla jsem si připustit, že by mohl přijít ten nejhorší okamžik. I po tomto velkém zhoršení se Jarouškův zdravotní stav ještě umoudřil a byl stabilizovaný.
Požádala jsem proto paní doktorku Weberovou, zda by mi mohli Jarouška převézt do Havlíčkova Brodu, abych měla dětičky pohromadě. Paní doktorka to zařídila, byla pro mě velkou podporou a sluníčkem.
Konečně mi svitla malá jiskřička naděje, i když jsem věděla, že nebude vše, jak má být, měla jsem dvojčátka u sebe a bojovali jsme dál.
Štěpánka prospívala, přibývala na váze a den ode dne byl její zdravotní stav lepší. U Jarouška ke zlepšení nedocházelo, ale bojoval, ten náš malý kulíšek.
V květnu dne 20. 5. 1998 mě a Štěpánku propustili z nemocnice domů. Jarouška jsme ale museli nechat v nemocnici. Věděla jsem, že domů si ho nikdy neodvezeme. Ještě před tímto dnem jsem mluvila s paní doktorkou Weberovou a svěřila jsem se jí, že jsem se těšila na křtiny dvojčátek, ale bohužel, se to nesplní. Paní doktorka mi řekla, že to zařídí, a tak pan farář přijel i s Jarouškovým kmotrem a křtili jsme ho v nemocnici. Bylo to moc dojemné, hezké i smutné zároveň.
Paní doktorka oblékla Jarouškovi ty nejhezčí modré dupačky a košilku. Byli mu velké, ale nám to nevadilo. Tenkrát neměli na odděleních žádné malé dupačky, čepičky ani svetříky. Po Jarouškových křtinách jsme odjeli domů. Díky tomu, že mohl být v Havlíčkově Brodě, jsme za ním mohli stále jezdit.
Dny ubíhali, Štěpánka rostla, cvičili jsme Vojtovu metodu, kterou maminky jistě znáte. Jezdili jsme na kontroly a na návštěvy za bráškou do nemocnice. Když byl stabilizovaný, sestřička nám ho dala na chvíli do kočárku, abychom mohli být s ním. Jednoho dne jsem ho mohla dokonce nakrmit z lahvičky. Nesla jsem to celé moc těžce. Jaroušek měl velkou hlavičku a maličké tělíčko.
Když bylo dvojčátkům sedm měsíců, přišla ta nejhorší zpráva v našem životě. Pan primář Miláček nám zavolal a oznámil nám, že Jaroušek zemřel. Byla to velká bolest, dny plné smutku, pláče a slz. Čekalo nás smutné zařizování. Díky panu primáři a paní doktorce jsme vyřídili všechny formuláře, a po pohřbu jsem musela fungovat dál, vždyť jsem měla Štěpánku, která mě potřebovala.
Nikdy se s tímto nevyrovnám, na Jarouška vzpomínáme a nikdy nezapomeneme. Časem jsem ale pochopila, že by se Jaroušek trápil a trápila bych se i já. Věděla jsem, že se musím věnovat Štěpánce.
Štěpánku jsme také pokřtili a tyto křtiny byli už veselé. Když měla pak Štěpánka první narozeniny, prožívala jsem radost i smutek zároveň, protože naše dvojčátka nebyla spolu.
Dny plynuli, Štěpánce roky přibývaly, a netrvalo dlouho a šli jsme se Štěpánkou k zápisu do školky.
Ve školce se jí moc líbilo, mnohdy nechtěla jít ani domů. Naučila se kreslit, několik básniček a uteklo to strašně rychle a Štěpánka začala chodit do školy. Nemohla jsem uvěřit, jak se z malého kulíška stala najednou žákyně první třídy. Ve škole to Štěpánku moc bavilo, nosila domů samé hvězdičky a pak i jedničky.
Ve druhé třídě začala chodit na kroužek keramiky, který navštěvovala až do páté třídy. Navštěvovala také kroužek Ateliér textilu.
Dnes chodí Štěpánka do sedmé třídy. Na vysvědčení měla každý rok jedničky, občas dvojky a až v sedmé třídě měla v pololetí jednu trojku. Do školy nastoupila o rok déle a bylo to dobré rozhodnutí. Ve školce, jak říkaly paní učitelky, děti dozrají a měly pravdu.
Dnes už je Štěpánce čtrnáct let a na to, co jí už v jejím životě potkalo, je dle mého názoru, ve škole úspěšná, a já z ní mám velkou radost.
Přeji Vám všem rodičům, kteří máte právě teď narozeného nedonošeného, nebo už i většího kulíška, hodně trpělivosti, síly a radosti z dětiček.
Věřte mi, že některá období jsou ta smutnější, ale většina je naštěstí těch veselejších.
Se srdečným pozdravem maminka Alča a Štěpánka
Napsat komentář