Cesta k našemu vytouženému miminku byla dlouhá a vůbec ne snadná. Teď ale máme již pětiměsíční holčičku, Kačenku, a díky Bohu je v pořádku.
Po svatbě, na podzim roku 2007, jsme se rozhodli, že bychom si už také pořídili nějaký ten uzlíček. Už jsme si své užili, měli jsme bydlení, dobrou práci, tak co na svět nepřivést malého tvorečka? Pustili jsme se do toho s vervou. Měsíce, bohužel, utíkaly a já stále čekala na vytoužené dvě čárky na těhotenském testu. Všichni kolem mě těhotněly a rodily a my pořád nic. Nakonec začal kolotoč vyšetření. Na podzim roku 2009 jsem podstoupila i laparoskopii, při které ale nebylo nic zjištěno. Možná jsem se uvolnila psychicky a za tři měsíce po laparoskopii jsem zjistila, že jsem těhotná. Ve 14. týdnu jsem ale začala krvácet a po pár dnech v nemocnici jsem potratila. Provázel mě hrozný pocit, beznaděj, smutek….!
V té době už to také začalo skřípat mezi mnou a manželem. Ten, kdo se snaží dlouhou dobu o dítě, ví, o čem mluvím. Ale abych to nenatahovala.. Půl roku od potratu jsem znovu zjistila, že jsem těhotná. Radost z mé strany byla obrovská. O manželovi se totéž říci nedalo. Bylo mi to jedno, byla jsem rozhodnutá si dítě nechat. Říkala jsem si, že už nejsem nejmladší /31let/ a manžel ať si dělá, co chce. Nakonec se ale manžel umoudřil a začali jsme se tedy těšit společně.
Moje druhé těhotenství probíhalo bez problémů, i když já jsem si ho příliš neužívala. Pořád jsem měla strach. Ze začátku z potratu, pak aby všechny testy vyšly dobře. Těhotenství jsem si začala užívat až tak po 20. týdnu. To už jsem cítila pohyby miminka, a to mě uklidňovalo. Čas plynul a já jsem si říkala – co by se už teď tak mohlo stát?
Bylo úterý večer a já jsem byla v 31+ 0tt, když mě začalo mírně pobolívat v podbřišku. Bolesti se pomalu stupňovaly a já s hrůzou zjistila, že jsou pravidelné, tudíž že asi rodím. Hned jsme vzbudila manžela a frčeli jsme do nemocnice. Tam mi natočili monitor a zjistili, že je malá v pořádku. Kontrakce jsem měla po deseti minutách a byla jsem otevřená na 2 prsty. Hned jsem dostala kapačku a také injekci s kortikoidy, aby malé dozrály plíce. Dali mě na pokoj a já čekala. Za pár hodin se mi ulevilo, bolesti přestaly a já byla šťastná. Uvědomovala jsem si sice, že asi budu muset ležet v nemocnici až do porodu, ale to mi bylo jedno. Má radost ovšem netrvala dlouho.
V noci z pátku na sobotu se bolesti vrátily. Opět kapačka a opět se mi ulevilo. Po večerním natočení ozev srdíčka, za mnou ale přišli lékaři s tím, že malá musí ven, protože jí klesá srdeční tep. Byla to rychlovka, do pěti minut jsem byla na sále a za třicet minut po císařském řezu. 2.7. 2011 v 19.38 hodin se narodila Kačenka. Malou mi sice neukázali, ale slyšela jsem ji plakat, a tak jsem se trochu uklidnila. Po císařském řezu mě odvezli na JIP a nejhorší ze všeho bylo to čekání, než za mnou přišli a sdělili mi, že má malá 1600g a 41 cm, a že je v pořádku. Dozvěděla jsem se také, že nepotřebuje kyslík, že je v inkubátoru a manžel že už je u ní. Hned na druhý den, po propuštění z JIP jsme s manželem za malou šli. Byla tak maličká, ale nádherná, a hlavně naše! Naštěstí byla Kačenka v pořádku. Už začínala přijímat potravu a v inkubátoru měla 21% kyslíku. Byla moc šikovná. Já jsem jí pak začala odstříkávat mlíčko. Příliš se mi to tedy nedařilo, ale jak říkaly sestřičky na JIPce, každá kapka dobrá. Bohužel se mi laktace nerozjela, i když jsem vyzkoušela všechno možné. Ještě dva měsíce po propuštění jsem měla trošku mlíčka, ale už jsem musela dokrmovat umělým mlékem. Pak se mlíčko přestalo tvořit úplně a my jsme skončily na Nutrilonu.
Kačenka byla v inkubátoru týden, pak ji už přeložili na oddělení OPN. Zde jsem si jí mohla také pochovat, přebalit a snažila jsem se s ní trávit co nejvíce času. I když mě pátý den po porodu propustili domů, dojížděla jsem za malou každý den. Byla to bojovnice a hlavně velký hladovec. Pěkně papala a přibývala na váze. Když na konci července vážila Kačenka 2000g, přijali mě k ní a konečně jsme tak mohly být spolu. Nikdy nezapomenu na ten nádherný pocit, když jsem ji měla konečně u sebe, i když to bylo ještě v nemocnici. 1.8. 2011, měsíc po porodu a měsíc před řádným termínem porodu, jsme šly domů. Malá vážila 2100g, byl to takový drobek, ale jinak byla v pořádku.
Ten, kdo to sám nezažil, nikdy nemůže pochopit pocity matky, která se sklání nad inkubátorem, kde leží její miminko. V té chvíli by udělala cokoli na světě, aby tomu tak nebylo. Každá z nás si říká, proč zrovna já….to nikdo neví. Nezbývá v té chvíli než doufat, že je ten malý človíček bojovník, a že si ten svůj život vybojuje!
Já doufám a věřím, že to nejhorší máme už za sebou. Malá je zlatíčko, usmívá se, brouká. Chodíme na rehabilitace, cvičíme Babotha. Sestřička fyzioterapeutka tvrdí, že Vojtova metoda zatím není třeba, tak uvidíme.
My se již těšíme na první Vánoce ve třech:-)).
Tímto bych také chtěla poděkovat všem lékařů a sestřičkám z Fakultní nemocnice v Ostravě Porubě za jejich profesionální péči a lidský přístup.
S pozdravem Lenka Latková a Kačenka.
hankaz says
Ráda bych tímto Latkovým popřála mnoho štěstí a Kačence krásné dětství plné radosti! Za příběh ještě i touto cestou moc děkuji a věřím, že bude pro spoustu budoucích i stávajících rodičů povzbuzením!
Lenka Jandová says
Naše Lucinka se narodila také v 31+0 tak jako Vaše Kačenka. Je skvělé, že jste to tak báječně zvládli! Přejeme všem hodně zdravíčka a Kačenka ať Vám krásně prospívá:-)