Vždy jsem přemýšlela o tom, jak vlastně říci dítěti, že bylo operováno. Úměrně věku mu to vždy nějak říkáme, když se na jeho zástavu střev v pátém měsíci někde (většinou u lékařů) narazí. Jeho jizva je viditelná i na koupalištích. Je přes deset centimetrů dlouhá. Téměř do třičtvrtě jeho bříška. Dříve stačily dvě věty, později k tomu ujištění, že jsme byli s ním a že ho doktoři zachránili. Nejvíce ho těší věty, že si život vybojoval, že zvítězil. To je prostě Kuba. Věčný závodník, co chce být první.
Babičce – chůvě kluků – nastupuje dnes manžel do nemocnice. Čeká ho závažná operace. Jen jsme zanechali Matýska s chůvou a vyrazili na metro, tak můj pětiletý Kuba začal rozhovor.
Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici?
„Mami, při operacích se umírá?“
„Myslíš na dědu, Kubíčku?“
„Ano. Děda umře nebo ne?“
„Neumře, Kubíčku. Děda jde na operaci. Mnoho lidí chodí na operaci. Potřebují dostat z těla něco špatného. Uspí je, vyndají jim to špatné, dají nové nebo to nějak poopraví a ten otvor zase zašijí. Dědu opět probudí a bude dál s námi.“
„Mami, mě taky uspali před operací?“
„To víš že jo. To se musí, aby to nikoho nebolelo. Dali ti rajský plyn a ty si sladce spinkal a nic tě nebolelo. Opravili ti bříško a pak tě zase zašili.“
„Byl dobrej ten rajskej plyn nebo ne?“, Kuba se usmívá představě, že sladce spinkal.
„Určitě. Všichni to říkají.“
„A vzbudili mě?“
„Až za tři dny. Aby tě to bolelo co nejméně, tak tě nechali spinkat tři dny. Měl jsi krásné a dlouhé sny.“
„Mami, a co jsi dělala ty, když jsem byl v nemocnici?“
„Čekala jsem ve vedlejším pokoji a vždycky, když ses probudil, tak mě zavolali a já běžela k tobě.“ Kuba se usmívá svým krásným jemným úsměvem. „Něco jsem ti povídala nebo potichounku zpívala ukolébavku, kterou jsi znal už z bříška.“
„Maminko, tu Gopálu?“
„Ano. Tu jsem zpívala i celou noc před tvou operací tobě do ouška. Ochraňuje děti i rodiče.“
„Ochránila mě?“
„Věřím tomu, že ano.“
„Mami, a četlas mi pohádky? Ty pro kulíšky?“
„To víš že jo. O červeném koťátku, o andělíčkovi Barvičkovi, o mravenečkovi, o panáčkovi z růže, …“
„A co dělal táta? Seděl taky u mě?“
„Malinko. Tátové v nemocnici moc sedět neuměj. Posílala jsem ho pro hračky. Když jsi měl tu operaci, tak jich koupil celou náruč. Říkali jsme si, že když je koupí, tak se určitě probudíš, protože je budeš chtít vidět. Koupil i velikého maňáska. Je to ptačí hlava. Když tam strčíš ruku a klapeš zobákem, tak pípá. Táta s ním uměl pípat MCdonaldovskou melodii.“ Pobaveně dodávám: „Asi proto máš rád Mc Donald.“
„Asi jo“, a huronsky se zasměje. „A kolik hraček mi táta přinesl?“
„Tolik, že se to ani nevešlo na tvou postýlku. Byli jsme v nemocnici dlouho. Měl jsi hrazdičku se spoustou zavěšených hrajících broučků, rachtátka, hračky co hrály nějakou melodii nebo blikaly… to vše jsi měl rád. Jednou přišel pan doktor a řekl: „Jééé, honem pryč ty hračky, já toho kluka ani nevidím.“
Kuba se tomu chechtá. „Mami, najdeš toho maňáska? A zazpíváš s ním tu písničku?“
„Tu umí táta. Mohu ti zazpívat Gopálu. Vždyť ty už ji taky umíš. Budeme zpívat spolu.“
GOPÁLA GOPÁLA DEVAKINANDANA GOPÁLA (2X)
DEVAKINANDANA GOPÁLA, DEVAKINANDANA GOPÁLA (2X).
(na youtube např. zde nazpívaná malou holčičkou a její maminkou)
________________________________________________________________________________
Autor příběhu Edith Holá a její pětiletý Kuba
Gopála byla jediná píseň, na kterou jsem si v hrůze o život svého dítěte vzpomněla. Její nápěv, který je stále dokola, bylo jediné, co jsem zvládala a můj bezvládný pětiměsíční syn na ni tence reagoval. Od operace Kubíka jsem mantru Gopálu zpívat nemohla. Emočně jsem se u ní propadala do oné noci. Až když jsem se vypsala na blogu opakovaně ze svého zážitku s Kubou, ze strachu, že umře, když nevěděli, co mu je …, tak ji po třech letech mohu zpívat a naučit ji své syny. Traumatický zážitek mají všechny mámy, které sedí na JIPech a netuší, jak bude dál. Všechny si odžívají emoce z těchto dní ještě dlouhé roky poté.
Celý dnešní rozhovor při cestě na hipoterapii je na mém osobním blogu zde. Za tým Nedoklubka se těšíme na vaše pohádky, příběhy a básničky … s vcítěním, co potřebují mámy u svých dětí v nemocnicích.
Článek „Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život“ je zde. Ale je moc smutný, tak ho snad ani nečtěte.
Napsat komentář