Příběh Elišky, narozené ve 35. týdnu těhotenství

Když jsme se s manželem dověděli, že čekáme naše první vytoužené dítě, byli jsme oba nesmírně šťastní. Za svým gynekologem jsem uháněla, jen co se na těhotenském testu objevily dvě čárky. Gynekolog na ultrazvuku nic neviděl, ale uklidnil mě, že je možná ještě brzo, ať přijdu za týden. Týden jsem čekala a znovu si celá nervózní dělala těhotenský test. Gynekolog mi oznámil, že jsem opravdu těhotná, mimoděložní těhotenství vyloučil, ovšem řekl mi doslova:”No, je to nějaký oploštělý”. Vykulila jsem na něj oči a doktor mi oznámil, že neví, jestli se bude plod dál vyvíjet, že to zatím nic neznamená a že mám přijít opět za týden – pokud do té doby nepotratím. Celý týden jsem byla jak na trní, ovšem žádné problémy nebyly, tak jsem šla opět k lékaři. Ten mi udělal ultrazvuk a řekl, že je překvapený, že se plod normálně vyvíjí.

V 9. tt jsem začala špinit a krvácet, proto jsem opět utíkala k lékaři s nejhoršími obavami, že jsem potratila. Doktor mi však sdělil, že miminko je v pořád, napsal mi hormony (Utrogestan) a neschopenku a já začala ležet doma a navštěvovat rizikovou poradnu ve FN v Brně – Bohunicích. Asi po měsíci jsem neměla vůbec žádné problémy, všechno šlo výborně, miminko se vyvíjelo normálně a já po poradě s lékařem nastoupila opět do práce. Do 30. tt jsem neměla vůbec žádné problémy, všechno šlo výborně a já se pomalu začala připravovat na mateřskou dovolenou a zaučovala v práci moji nástupkyni, což znamenalo obrovskou psychickou a fyzickou námahu. Někdy jsem sotva došla domů, celé odpoledne prospala a ráno sotva lezla z postele. Říkala jsem si však, že těch pár týdnu to už vydržím a vydržela. Posledního srpna 2010 jsem se loučila v práci a začala čerpat dovolenou, než mi naběhne mateřská. 4. 9. 2010 jsem šla na běžnou kontrolu do porodnice. Cítila jsem se skvěle, chodila na dlouhé procházky, takže jsem se ničeho neobávala. Paní doktorka mě prohlídla a sdělila šokující informaci – že nemám téměř žádný čípek, který je v současné době 1,5 mm a že bez diskuzí navrhuje hospitalizaci na JIP FN v Brně – Bohunicích pro hrozící předčasný porod. Eliška tehdy vážila podle odhadů 1300g. Ihned mi dali infúze pro maturaci plic, hlídali mě jak oko v hlavě, ale víceméně mi nikdo nic neřekl. Každý kolem mě chodil s tím, že prostě můžu porodit, ale nebylo by to ještě vhodné. Že každý den dítěte v bříšku je velice důležitý a prostě nesmím ještě porodit. Každý, kdo tohle zažil, zná tu bezmoc, kdy vám všichni tvrdí, že nesmíte porodit a vy to ale vůbec nemůžete ovlivnit.

V 31.tt mě pustili domů s tím, že musím ležet a budu chodit na častější prohlídky čípku. Týden jsem ležela doma a na další prohlídce mi lékaři oznámili, že čípek se stále zmenšuje, už je jen 1,1 mm, že horší už to být nemůže a nařídili opět hospitalizaci. Alespoň prý do konce 34.tt když to vydržím. Což prý je jen malá šance, vzhledem k mému stavu. Tři týdny znamenaly jen ležení s možností dojít si na záchod, v případě velké potřeby netlačit, nechodit ani na chodbu. Nemusím říkat, jak psychicky náročné to bylo nejen pro mě, ale i pro celou rodinu, která za mnou jezdila a nosila jídlo, kterého bylo v nemocnici naprostý nedostatek a v příšerné kvalitě. Každý týden mi dělali biometrii miminka a čípek radši nechali být. Miminko však krásně prospívalo dle ultrazvuku, každý lékař sice naměřil jiné hodnoty, ale nikdo se neznepokojoval, tak já také ne a počítala jsem každý den, který jsme přečkali bez porodu.

V 34.tt mi lékař navrhl, že mě propustí domů, že teď když už porodím, se víceméně nic nestane a dítě by bylo umístěno do inkubátoru. Tehdy vážila Eliška dle výpočtů kolem 2 kilogramů, takže jsem souhlasila. Za pět dní mě manžel vezl ležící v autě na další kontrolu, kde mi lékař řekl, že jsem otevřená na dva prsty a porod hrozí každou chvíli. Miminko má však prý dle ultrazvuku přes dvě kila, což je dobrý stav a já odjela opět domů.

Druhý den večer jsme s manželem hráli karty a já odešla na toaletu, kde jsem zjistila krvácení. Proto jsme uháněli do porodnice, kde mě vyšetřili a zjistili, že dítě je stále koncem pánevním, je však drobná, proto půjde přirozeně. V porodnici jsem se za tu dobu setkala s mnohými maminkami a slyšela mnoho příběhů a dověděla jsem se, že když je porod koncem pánevním, je to obrovské riziko jak pro matku, tak i pro dítě a v těchto případech se doporučuje císařský řez. Sloužící doktorka to však odmítla s tím, že dítě je malé a je velká šance porodit přirozeně. Nezbylo mi nic jiného, než věřit, že ví, co dělají. Porod byl rychlý a opravdu bez komplikací a naše Eliška přišla 10. 10. 2010 ve 2.35 na svět. Tehdy měla za sebou 35+1.tt gestace.

Když mi lékaři oznámili, že měří 43cm a váží 1740g, byla jsem v šoku! Dceru mi dali do náruče alespoň na pár minut, díky maturaci plic dýchala sama a žádné problémy neměla, takže jsme si ji mohli nafotit. Pak mi oznámili, že dcera bude na JIP umístěna v inkubátoru a můžu se za ní ráno podívat. Se vším jsem počítala, věděla jsem, že v inkubátoru bude a byla nesmírně šťastná, že je v pořádku a že je tak krásná. To jsem však netušila, jak psychicky náročné je dívat se na své dítě jen přes tu krabici, nesmět si ho pochovat ani přebalit a jak hrozné je ležet na pokoji s maminkami, které mají dítě u sebe, a každá se vás ptá:”A vy máte dítě kde?” Týrala jsem se myšlenkami, že moje dítě pláče a jde k němu cizí baba místo mě!!! Jsem sociální pedagog, proto vím, co je pro dítě nejdůležitější a probrečela dny i noci. Na mlíčko to naštěstí nemělo vliv, takže jsem odstříkávala a Elišku krmili alespoň mlíčkem ode mě. Ty čtyři dny po porodu to bylo ještě dobré, dcera ležela jen patro pode mnou, takže jsem za ní chodila všechny návštěvní hodiny na JIP, což znamenalo v 11, od 14 do 15 a ve 20 hodin. Seděla jsem u inkubátoru a povídala si s ní. Dcera neměla žádné zdravotní problémy, váha šla krásně nahoru, stravu snášela dobře, v inkubátoru byla jen na dohřátí, což mě drželo nad vodou.

Po čtyřech dnech mě propustili domů a já musela Elišku nechat v porodnici a odejít bez ní. Kdo toto zažil, pochopí, co to bylo za muka. Denně jsem za ní jezdila a vozila mlíčko. Eliška rychle rostla a přibírala, byla zdravá, proto jsem ji mohla každou návštěvu přebalit a nakojit. Na každou návštěvu jsem se těšila a radovala se z každého gramu, který Eliška nabrala. Domů jsme mohli až po dosažení 2200g. Mé tělo bylo však dlouhým ležením a psychickou nepohodou natolik zesláblé, že jsem dostala do týdne po propuštění zánět dělohy a opět si mě nechali v nemocnici, což pro mě znamenalo obrovskou úlevu, protože jsem opět ležela jen patro nad dcerou. Chodila jsem za ní opět třikrát denně a postupně mě sestřičky volaly na každé krmení. Týden utekl jako voda, já se uzdravila a malé chybělo ještě 200g do propuštění. Z šoku, že zase budu muset bez ní domů, se mi rozjel zánět prsu a já opět zůstala v nemocnici. Každé tři hodiny jsem chodila dceru krmit, jen co opadly hrozné horečky a učila se o ní pečovat. Dcera nabrala 200g během pár dní a mohla jít domů, já však ještě léčila zánět prsu a propuštění nebylo možné.

Dne 4. 11. 2010 byl nejkrásnější den v mém životě, kdy jsme konečně obě dvě mohly domů. Já i dcera naprosto zdravé. Po všech vyšetřeních vyšlo najevo, že dcera se narodila dozrálá, jen s nízkou porodní hmotností. Chodíme do poradny pro riziková novorozeňata a preventivně cvičíme Vojtu. Všechno dobře dopadlo, dcera nádherně prospívá a nám dělá jenom samou radost..