Začalo to po svatbě, kdy jsme si s manželem řekli, že to zkusíme… Rok před svatbou jsem vysadila antikoncepci a začaly problémy. Neustále mě pobolívalo břicho, menstruace se nedostavovala. Vyhledala jsem pomoc lékaře, ten doporučil diagnostickou laparoskopii. Když jsem se probudila z narkózy, přišel šok. “ Nemůžete přirozeně otěhotnět, máte endometriózu, která způsobila, že vejcovody jsou neprůchodné. Budete muset ještě na jednu laparoskopii, kde vám vejcovody odebereme, aby byla větší úspěšnost umělého oplodnění. “
V té době mi bylo 26 let. Zhroutil se mi svět… Probrečela jsem dny. Po odebrání vejcovodů jsem šla na své první IVF. Bylo úspěšné. Zavedli mi dvě embrya a obě dvě se uhnízdily. To bylo 24.3.2006. “Čekáte dvojčátka.” Nevěřila jsem vlastním uším. Tenkrát mi sestra v ordinaci řekla, ať si to ještě rozmyslím, že jsem hubená a na dvě děti nejsem vůbec stavěná. Vůbec jsem se nerozmýšlela, myšlenka, že si nechám jedno embryo odebrat byla pro mě nemyslitelná. A tím začalo mé rizikové těhotenství. Bylo mi hodně špatně od žaludku a neustále mě pobolívalo břicho, tvrdlo a bolela mě záda. A tak to šlo do osmnáctého týdne těhotenství. Bylo léto a já ho trávila na dovolené na chalupě. Na ten osudný den nikdy nezapomenu.
Ráno, zničeho nic, jsem se probudila a bylo mi strašně zle. Na zvracení, mdloby, horečka. Volala jsem svému doktorovi, který řekl, abych jela ihned do nemocnice. A tak jsem jela… Plná strachu, co bude. Na kontrolním ultrazvuku byla obě miminka v pořádku. To mě uklidnilo. Nicméně jsem si musela jít do nemocnice lehnout, zůstala jsem tam vlastně až do konce svého krátkého těhotenství. Každé ráno jsem hodně špinila, tak to tedy nazvali lékaři, já už tušila, že je něco špatně. Bolelo mě břicho, na těle vyskákaly drobní pavoučci. Nikdo mi nepodal žádná antibiotika, jen globule na zánět. A tak jsem tam jen ležela, brečela a doufala. Jednoho dne mi vzali krev a bylo to špatné… Moc vysoký zánětlivý marker, otevřené děložní hrdlo.. Hrozící potrat. Byla jsem ve 22 týdnu těhotenství. Druhý den za mnou přijela návštěva a když odjeli, vstala jsem z postele a něco ze mne vyteklo…. Narůžovělá tekutina. Ano, byla to plodová voda. Reakce lékaře, který měl tenkrát službu byla vzkázaná po sestře: “ Máte péči jakou máte mít, stejně máte zánět a já do Vás nemůžu sahat. “ Tato slova se mi vryla do paměti. Co teď? Díkybohu jsem měla ještě kamaráda gynekologa, který mi zavolal sanitku a převezl k Apolináři. Tam mě opět vyšetřili se závěrem: masivní zánět, děti to nepřežijí, jde o Vaše zdraví.
Je pravdou, že jsem na tom byla zdravotně už hodně špatně, nemohla jsem dýchat, neustále čůrala do mísy, nemohla jsem ani vstát, jak se mi motala hlava. Ihned sekce. Byla jsem podle IVF 24+0 tt, podle lékařů u Apolináře 23tt. Bylo 16.8.2006, 11:59 hod.
A tím začal boj o život miminek. Pamatuji si jen, že jsem se probudila z narkózy a manžela se zeptala : “Co děti, žijou?” Řekl jen, že ano a mají nosánek jako ty. Tři dny jsem ležela na JIP a miminka neviděla, nikdo ke mně nesměl a já nevěděla co dál. Ta beznaděj, strach, smutek a stavy, kdy maminkám okolo mě nosili zdravé a donošené děti, se nedá popsat.
Poprvé jsem je viděla asi 4. nebo 5. den. Byl to šok. Brečela jsem neustále… Doktoři říkali jen ty nejhorší zprávy, že děti jsou těžce nezralé a neví co bude… Natálka 500g, 28 cm – byla na tom lépe než chlapeček Tomášek 510g. Ten na tom byl hodně špatně a svůj boj po 14ti dnech prohrál. Tu bolest nemohu ani popsat. Zhroutil se mi svět. Proč zrovna já? Proč jsem selhala a nebyla schopná porodit zdravé děti? Proč mi nikdo už na začátku nepodal antibiotika? Mohlo být vše jinak…. Ale realita byla bohužel jiná a mnohem horší.
Po smrti Tomáška jsme se soustředili jen na Natálku. Bylo to jak na houpačce. Každý den se strachem příjezd do nemocnice, odevzdat mlíčko, poslechnout, co nového. Zvládala to krásně. Kromě transfúze krve nás nic nepotkalo. Přibírala ze začátku špatně, bojovali jsme opravdu o každý gram. Zpočátku si dýchala sama, později to už nezvládla, tak byla chvíli na umělé plicní ventilaci a pak dlouho na CPAPu. Poté také začaly kontroly očního lékaře. Nejdříve retinopatie 1. stupně, později 2. stupně a nakonec i 3. stupeň. Nakonec se i toto srovnalo.
Odnášeli jsme si domů Natálku 23.12.2006 na Vánoce. Bylo to krásné, po těch čtyřech měsících utrpení. A následovaly neustálé kontroly u lékařů, rehabilitace, oční kontroly, riziková poradna, endokrinologie, neurologie. Vše v pořádku, jediné následky: ploché nožičky, neustálý boj s jídlem a přibíráním a budeme mít zřejmě brejličky.
Dnes jsou Natálce 4 roky, chodí do školky, je úžasná, moc šikovná, učitelky ji chválí. Jen je droboučká – ve 4 letech má 14kg a 105 cm. Už tak půl roku prožíváme bouřlivé období vzdoru, je to bojovnice každým coulem.
Chtěla bych tímto povzbudit všechny maminky, ať jsou silné a přeji nedonošeným miminkám hodně zdraví, když už měly tak těžký vstup do jejich života.
Ráda zodpovím jakékoliv otázky nebo se podělím o zážitky.
Martina Fričová.
Napsat komentář